portál pro milovníky knih
Lampa

Nejlepší komiks se nese ve znamení švába a smrti

Věnovat se v recenzi rok starému komiksu je žádoucí zejména v případech, kdy je onen oceněn některou z významných cen, a tak je potřeba na něj znovu upozornit. Právě to se stalo grafickému románu Ibikus P. Rabatého, jenž před nedávnem obdržel komiksovou cenu Muriel za nejlepší překlad a nejlepší překladový komiks roku 2011. Nuže, Ibikus!

Simeon Něvzorov je účetní, hrabě, narkoman, hráč, překupník, tajný policista, okradač mrtvol, a hlavně Ibikus a šváb. A taky hlavní hrdina nejen románu Ibikus Alexeje Tolstého, ale také stejnojmenného komiksu Pascala Rabatého, který si předlohu koupil za pouhé tři franky (ach, sladká Francie před eurem) a rozhodl se, že dílo zadaptuje do komiksu. A to do komiksu ne jen tak ledajakého.  Výtvarně můžeme hovořit spíše o malbě než o kresbě (s odhalenými odkazy na Chagalla), a také díky tomu se ocitáme v Petrohradu léta páně 1917 a ani na chvilku o tom nepochybujeme.

Rabaté dostal do rukou námět, který ho bavilo přetvářet do nového média a dívat se na starou látku novýma, ovšem chápavýma očima. Rusko se v době příběhu také přetváří, a to v nový Sovětský svaz, o kterém zatím nikdo neví, jaká zvěrstva přinese. Ale lidé (a tento režim vždycky dbal na to, co lidé) to zjistí ve chvíli, kdy začnou vzduchem létat kulky. Tolstoj pro ně jevil zcela jistě větší nadšení než Rabaté i jeho hlavní hrdina.

Něvzorov už tou dobou ví, že bude bohatý. Předpověděla mu to Cikánka, která ho k smrti vyděsila. Předpověděla mu také, kdy se to stane: Až se starý svět zhroutí v tratolišti ohně a krve. Inu, povzbudivá věštba - a Něvzorov byl dost dlouho chudý na to, aby se nečekané příležitosti chopil, když ne se ctí, tak alespoň hodně rychle.

Popisovat podrobně děj grafického románu o pěti stech třiceti stranách by nebylo pro budoucího čtenáře užitečné, snad ale pomůže předchozí výčet několika rolí, které musí hlavní hrdina sehrát. Už tento seznam dává tušit, že se nejedná o hrdinu bez bázně a hany. Dokonce nejde ani o slušného člověka. Něvzorov je prospěchářský vystrašený sobec útlé až vyzáblé postavy, který nechce řešit žádná velká témata. Chce žít a nechat žít a je mu jedno, co se kolem něj právě děje.

Věštba se začne velmi rychle plnit a Něvzorov si užívá nově - byť ne příliš poctivě - nabytých prostředků, aby o ně záhy přišel a musel opustit město ve chvatu. Následuje strastiplná pouť z područí bolševiků rozháranou Rusí, kterou se Tolstému podařilo zachytit více než obstojně (ideologické pasáže si za čtenáře odmyslel už Rabaté). K charakteristice jednotlivých výjevů by pro neznalého byla také vhodná učebnice dějepisu, důležité je podotknout, že v Ibikusu vyvstávají dějinné souvislosti a čtenář si díky románu může - bude-li sám chtít - sestavit důvěryhodný obrázek tehdejších událostí i bez učebnicových dat.

Snad ještě zajímavější je ale hlavní postava, antihrdina Něvzorov. V závěru knihy nechal Rabaté doušku Tolstého, ve které autor přiznává Něvzorovovi nesmrtelnost. Je vyvoleným Ibikuse, smrtky, která na něj nenechá sáhnout. Přiznejme si ale, že Něvzorov na tuto skutečnost nikdy nehřeší. Je to zbabělec k pohledání, rány se bojí jako čert kříže.

Jeho manévrování mezi všemi a vším, snaha vzbudit ten nejlepší dojem a hlavně se mít dobře… to všechno je fascinující. Není nutné s hlavní postavou sympatizovat, ani ho mít rád. Naopak se při čtení párkrát přistihnete, že už už doufáte, že konečně dostane, co zasluhuje… Ale to, jak se ze všeho nakonec vyvlékne, zasluhuje uznání.

Něvzorov je postapokalyptický šváb. Tvor dokonale vybavený k přežití. Má pochopitelně obrovské štěstí, ale zároveň má svou hmyzí inteligenci, která mu jasně velí, co musí v ten daný okamžik udělat, aby přežil. Něvzorov je proto králem lidských švábů, kteří se kdy po planetě či po stránkách knih proháněli (a věřte, že jich nebylo málo). Po dočtení si ale oddechnete. Nejen uspokojením z pozitivního závěru (alespoň subjektivně pozitivního - z Ruska se stane Sovětský svaz), ale také proto, že se konečně zbavíte Něvzorova a jeho vychytralých oček.