portál pro milovníky knih
Lampa

Nechte se s mrkví vcucnout pod zem!

název knihyMrkev ho vcucla pod zem

nakladatelstvíMEANDER

číslo vydání1. vydání

místo vydáníPraha

rok vydání2013

počet stran120 stran

autor

jazyk vydáníČeština

literární formapovídka

formát vydánítištěné vydání

isbn vydání978-80-87596-23-4

Malý Ctibor byl sice typický kluk, takže nějaké lumpárně by se určitě nebránil, ale tentokrát v tom byl fakt a čestně nevinně – prostě jen šel mamince pro mrkev, aby měla houbová polévka ten správný šmrnc. Jenže zespod mrkve byl špagátek a za špagátek tahal cihlový obr. No a zkuste se přetahovat s obrem, třebas cihlovým. To dost dobře nejde.

A tak byl Ctibor vcuknut do podzemní říše a stal se obrovým vězněm. Někdo by se možná podal zoufalství, ale ne tak náš hrdina. Společně se slonem Alfrééédem, co měl tři banány – na každé „é“ jeden – a nakonec i s myší z klíčové dírky Hryží se dává na grandiózní, epický útěk. S obrem pochopitelně v patách.

Jak to chodí v tej podzemní říši

Nevesely, truchlivy jsou ty... aha, pardon, pardon, to jsme trochu jinde. Ani podmořské pralesy se nám nezachvějí. I když jízda imaginace je to minimálně srovnatelná. Petr Stančík, druhdy znám též jako Odillo Stradický ze Stradic (Admirál čaje, Ryby katedrál a další texty dokazující, že česká literatura ještě není úplně v háji na kurzu čuchu k fialkám zespod) vzal své čtenáře do podzemí, kde odhalil úžasný svět s ještě úžasnějšími postavami a naprosto nejúžasnoucnější logikou.

Z pozice vypravěče se naprosto nehodlá  omezovat něčím tak přízemním – nebo snad lépe řečeno nadzemním – jako jsou reálné fyzikální zákony. Krevety prostě cvikem získají schopnost žít na souši, houby si okopávají půdu kolem vlastní nohy a v řekách teče rtuť. Jak je to možné? Jednoduše. To se tak prostě v podzemí někdy stává. Ctiborovo dobrodružství se řídí jednoduchou logikou; logikou naprosté imaginace a okouzlující absurdity.

Mrkev ho vcucla pod zem je svého druhu frontální útok na čtenáře a její vypravěč ví, že stejně jako jeho hrdinové, ani on se nesmí zastavit, sic ho cihlový obr každodenní reality chytí a uondá otázkami proč, jak, cože? Ano, každý, kdo se takhle nad čímkoliv zeptá, se prozradí: už mu ani náhodou není osm a je to nudný páprda, páprdče či páprdkyně.  Prostě had žije v hadovodu a pokud vám to nedává smysl, nemáme se o čem bavit.

Kniha, artefakt, výzva

Na knize je vidět, že si na ní, slovy klasika Tarantina, „kluci zablbli“. Těmi kluky je myšlen nejen Stančík, ale i ilustrátor (a známý to fotograf) Jiří Stach a kompletní osazenstvo nakladatelství Meander (jak je ostatně jejich dobrým zvykem). Ta knížečka prostě nejen, že je skvělá, ona i skvěle vypadá a voní. A kdybych se nebál, že si o její vtip rozříznu jazyk, tak bych skoro přísahal, že určitě i skvěle chutná.

Krom gejzíru nápadů a skvostného provedení  je nutné zmínit i to, že Stančík si vzpomněl na své  básnické střevo – a jo, má ho tlusté (a autorem předmluvy je tedy logicky Ivan Wernisch). Takže ke každé kapitole je připojená básnička-říkanka, decentně naznačující, oč tak asi zrovna půjde. A na konci každé kapitoly je pak zase hádanka nebo úkol. Za hvězdičku jednu nebo i za pět. A podle toho, kolik těch hvězdiček nasbíráte, takový pak dostanete konec.

V knize jsou tři a vážně se vyplatí zapojit mozek; ten nejdražší konec  je totiž fakticky nejlepší (pochvala autorovi: asi po třetí kapitole jsem přestal podvádět a poctivě přemýšlel a vymýšlel, konec je pak o to hřejivější). Vím (z doslechu), že princip pohádek je krom jiného v tom, že utužují vztah rodič-dítě. A z tohoto pohledu je Mrkev ho vcucla pod zem geniální.

Její otázky/úkoly totiž nejsou jenom ultimativně na klíč, ale otevírají i prostor pro dohadování, hodnocení odpovědí ze strany arbitra/rodiče  – jinými slovy, budete svému mrněti nejen odfajfkovávat, ale budete s ním opravdu mluvit. A to se počítá. Trochu problém vidím v tom, pokud do knihy zainvestujete s představou, že jí ono mrně uspíte.

Myslím, že s tím se můžete rozloučit. Mrně i vy se budete až moc dobře bavit.  A i kdyby mrně usnulo, vy si stejně ještě jednu kapitolku dáte a potomka vzbudíte, jak se budete  pochechtávat nad dalšími a dalšími nápady a postřehy. Třeba o tom, že dobro je kýč. Nebo si spokojeně zabrumláte, jak Stančík hezky využívá střihů/šrapnelů – když za nějaký rozevlátý, patetický monolog dosadí větu ve stylu „Dáte si limonádu?“

Stančíkova pohádka (a tak trochu horor a tak trochu dada) je prostě po všech stránkách parádní  výkon (i když trochu bych se šťoural v tom, že na začátek se postavy „snaží“ chovat logicky – aniž by se jim to dařilo; proč se Ctibor odmítá odstěhovat ze starého domečku v obavě, že ztratí kamarády, když stejně přijde povodeň a on je ztratí tak jako tak? – ale to se naštěstí brzy srovná).

Vlastně na poli literatury pro děti vidím momentálně jen jednu věc, která by mě bavila srovnatelně: makabrózní sérii Abarat zakladatele splatterpunku a kongeniálního malíře Clivea Barkera. Jenže ten se ve své sérii už topí deset let, pročež Stančík svým atletickým stodvacetistránkovým stylem vyhrává na body i tady. Což mě vede k otázce, jak by v jeho provedení vypadal horor dospělácký...

Myslím, že parádně.

zpět na přehled10.06.2013 09:23,