portál pro milovníky knih
Lampa

Návrat do dětství pana Gaimana

Když  se jednoho dne jistý muž středního věku rozhodne navštívit místa svého dětství, je to víc než nostalgický návrat. Právě se zúčastnil pohřbu a on má pocit, že jeho život potřebuje... možná ne zastavení, možná ne nový impulz, ale zhodnocení nebo novou perspektivu. A tak jej kroky vedou kolem místa, kde stával dům jeho rodičů, nyní dávno zbouraný, až na konec uličky, k farmě Hempstockových. A tam je mu dáno si na okamžik vzpomenout...

… že jako malý sedmiletý kluk kamarádil s jedenáctiletou Lettie. Že podnájemník jeho rodičů, hledač opálů, spáchal v jejich rodinném autě sebevraždu a tím vypustil cosi zlého. Cosi, čemu se musí postavit malý chlapec a jeho kamarádka. Cosi, díky čemu se otevřou brány mezi světy a malý chlapec zjistí, že na konci jeho uličky je skutečně oceán.

Oceán příběhů vítá své čtenáře

Dlouhé  čekání je u konce. Konečně vyšel nový román Neila Gaimana, jednoho z nejnápaditějších, nejvýraznějších, nejpostmodernějších a několik dalších nej- spisovatelů bez ohledu na žánrové škatulky, jaké dala Británie v minulém století světu. Dejme k dobru ale hlavně jedno nej-, které bychom měli mít na paměti. Neil Gaiman je nejpoetičtější. Bylo to znát na jeho komiksech, bylo to znát na jeho knihách a bylo to znát i na filmech, na nichž se podílel.

Jeho největší síla je v přesně vystavěných scénách, okamžicích, které fungují jako čistá lyrika, útočí na naše vzpomínky a dávají jim nový rozměr, přivolávají v zákoutích paměti ztracené emoce a pocity. A je úplně jedno, zda se jeho příběhy odehrávají na britském venkově nebo kdesi v mystických říších.

Důležité  ovšem je, že toto zpřítomnění a vykutání emocí  ani zdaleka neomezuje na to pozitivní. A to ani ve svých knihách pro, alespoň teoreticky, dětského čtenáře. I když... Gaiman patří k vlně autorů fantastiky, díky nimž je současná anglo-americká literatura pro mládež, pod nánosem všech možných upířích romancí a impotentních fantasy ság zbavených jakéhokoliv ostří, pořád ještě asi tisíckrát zajímavější než ta česká.

Clivě  Barker, mistr krvavého a bizarního hororu píše už přes deset let dětskou, bohatě ilustrovanou sérii Abarat, Stephen King si už párkrát střihl pohádkový příběh propojený s jeho Temnou věží, Australan Garth Nix za sebou má hned několik projektů, z nichž nejzajímavější je asi série ze Starého království, plná pokusů mrtvých uchvátit náš svět... A sám Gaimana už nás obdařil Hvězdným prachem, nádhernou poctou starým pohádkám ve stylu Tolkienova Kováře z Velké Lesné, a úžasnou Koralinou (kterou děti považují za skvělou zábavu a dospělí za Gaimanovu nejhororovější knihu).

Oceán na konci uličky má ke Koralině nebo Hvězdnému prachu blízko. Je to zdánlivě pohádkový příběh, nebo možná příběh dospívání. A zároveň je to příběh o útěku do světa vlastního dětství, k síle čisté fantazie a nezdolnosti, kterou každý z nás neustálým obrušováním o hrany všedního života ztrácí, ale které můžeme, při troše snahy (a pomoci od lidí jako Gaiman), opět probudit. Protože oceán příběhů je nakonec v každém z nás.

Mimochodem - obraz tohoto oceánu jako kdyby upomínal na jiný oceán v knihách Clive Barkera a obraz Růže, o které hlavní hrdina knihy v jednom okamžiku ví vše potřebné, zase na Stephena Kinga. Na lidi, kteří věděli, kdy nechat příběh příběhem.

Blecha, mrchožrouti a kavata nad vanou 

Tak, a teď jedna drobnost – Oceán na konci uličky není nejlepší Gaimanova kniha. A to ani v ranku jeho „mládežnické“ tvorby. Na to je... příliš přímočará. Věci se stanou a plynou v podstatě bez zádrhelů. A minimálně v první čtvrtině působí motiv peněz, které záhadná síla věnuje zvláštními, obskurními způsoby každému v uličce, jako na autorovy poměry – omluvte ten vtípek – laciné upozornění na finanční krizi. Jenže pak Gaiman zařadí vyšší rychlost.

A účinek je to asi jako v tenise, když Federer na vrcholu sil přestal hrát jen výborně a konečně začal hrát jako Federer. Takže po prvním setkání s „blechou“ (ne, po přečtení  téhle knížečky se tomu slůvku smát nebudete) píše Gaiman konečně jako Gaiman a sází čtenáři jedno eso za druhým. Je libo čopovaný průchod do jiných světů? Z backhandu napálenou mytologickou vychytávku s trojjedinými ženskými Hempstockovic rodiny? Kraťasy v podobě bezmoci dětí vidících zlo vstupující do světa a omotávající si dospělé kolem prstu?

Nebo prostě smeč v podobě jedné napuštěné  vany a zoufalého šmátrání po tatínkově kravatě? Podobně  silnou scénu střetu s rodičovskou autoritou, kterou ovládlo něco... jiného, byla naposledy v Kingově románu To (Beverly utíkající před otcem). Právě v takových chvílích si uvědomíte, že svět dětství není jen světem kouzel a zázraků, ale také drsných zrad a prozření. A Gaiman, což znovu zopakujme, neuhne.

Oceán na konci uličky má navíc přidanou hodnotu v tom, že za hlavním hrdinou můžeme vidět samotného autora. Sám přiznává, že některé vzpomínky své i rodinné „zneužil“; v mladém náruživém čtenáři není těžké rozpoznat muže, který do literatury vstoupil psaním o jiných spisovatelích a jejich výrocích. A navíc je tu ta láska ke kočkám a z ní vyplývající první zásek krutosti knihy, ale nakonec i nádherný, nostalgický konec.

Růže je růže a Gaiman je Gaiman. A mezi námi, bude to velká zábava, až se příští rok budou vyhlašovat ceny Akademie science fiction, fantasy a hororu – ty nejlepší letošní knihy jsou totiž zatím Kolejmoří Chiny Miévilleho, Prachožrouti Paola Bacigalupiho a právě Oceán na konci uličky. Všechno knihy zdánlivě pro mládež, všechno knihy, které by měli dospělí číst povinně.

zpět na přehled08.10.2013 08:47,