portál pro milovníky knih
Lampa

Muž, který rozuměl hadí řeči - 1. část

název knihyMuž, který rozuměl hadí řeči

nakladatelstvíKNIHA ZLÍN

číslo vydání1. vydání

místo vydáníZlín

rok vydání2011

počet stran381 stran

autor

jazyk vydáníČeština

literární formaromán

formát vydánítištěné vydání

isbn vydání978-80-87162-78-1

Jak uvodit skrytý klenot estonském literatury? Snad vhodným citátem:

„Je určitý rozdíl mezi povstalcem z hor... a povstalcem z lesů... Tento rozdíl je skoro vždycky způsoben osudným vlivem prostředí: jeden se bije za ideál, druhý za předsudky. Jeden se vznáší, druhý se plazí. Jeden bojuje za lidstvo, druhý za samotu, jeden chce svobodu, druhý odloučení od světa..." (Victor Hugo: 1793)

Mezi hvozdem a polem

Historický román o násilném obracení středověkého Pobaltí na křesťanskou víru," dozvěděla jsem se o knize významného estonského prozaika a dramatika Andruse Kivirähka. Titul mne lákal žánrem i tématikou. Jenže pod nenápadnou obálkou číhalo překvapení ...

Nemapuje autentické dějiny. Násilí se vyskytuje v příběhu víc než dost, ale christianizace se týká spíše v návaznostech. Snad fantasy s historickým pozadím? Ani omylem. Pohádka s nadčasovým přesahem – tak je to.

Pohádky se totiž nesnaží vysvětlovat, když si přetvářejí realitu. Pozor, nezaměňovat s případy, kdy tvůrce odbývá a šidí své obecenstvo nesmysly! Nezáleží ani na výskytu podivných bytostí, kouzel, případně mega-super-technologií: patří k podstatě fantastiky a dostane se jim zdůvodnění v rámci pravidel fikčního světa. Ale pohádkář pouze náruživě sleduje své povídání, na nic nedbá a přizpůsobí mu skutečné parametry věcí a jevů.

Aby nedošlo k omylu, běžně se potkáváme s moderními, učesanými autorskými pohádkami pro děti. Zapomínáme na opravdová, dávná vyprávění, v nichž líbezná Marie Růžička za živa ugriluje zlou sestru, krásnou Ibronku rozsápe Ďábel a nedá jí možnost restartu, šikula Paleček zkrmí lidožroutům jejich vlastní dětičky a Baba Jaga ufikne nevinné malé Kačence hlavičku jako makovičku.

Přesně v tom duchu líčí Kivirähk osudy svého ústředního hrdiny Leemeta od jeho dětství přes jinošský věk, v němž se odehrává těžiště románu, až do stáří. Dá mu prožít soumrak jedné éry a jako mnohým, kdo byli v běhu světových dějin k této kletbě odsouzeni, bloudit mezi protichůdnými prostředími a marně hledat východisko.

Podobně, rovněž v ich-formě a tragikomickém tónu, přesouvá Thomas Berger svého „Malého velkého muže", Jacka Crabba, tam a zpátky mezi agresivním, progresivním světem bílých a zanikajícími Pláněmi svobodných indiánů. Ti, kteří s oblibou porovnávají formální motivy příběhů, takže odhalí údajnou shodu mezi „Avatarem" a „Pánem prstenů", vypátrají paralely i v ději obou knih – například v milostných eskapádách obou protagonistů.

„Muž, který rozuměl hadí řeči" je v zásadě komorním dramatem, zasazeným do první třetiny třináctého století. Autor dobu, v níž Estonsko pozbylo samostatnost, zachycuje v hrubých rysech, bez nadbytečných detailů, jakoby na obraze insitního umělce. Pochopitelně, protože na ni pohlížíme Leemetovýma očima...

Pocit bezprostřednosti posílí dikce textu - zejména díky kongeniálnímu překladu oceňované estonistky a rusistky Naděždy Slabihoudové (bohužel zesnula počátkem letošního června, „Muž, který rozuměl hadí řeči" byl jejím posledním dílem). Hovorový, živý jazyk výstižně lavíruje mezi dnešní mluvou a stylizovaným, pseudopohádkovým středověkem.

Ve středu dění se rozkládá prastarý les s různorodými obyvateli a zázračnými znalostmi, proti němu pak leží Vesnice stmelená způsobem obživy a křesťanskou vírou. Krajem se potulují železní rytíři, bezejmenní statisté bez tváře a individuality. Šíří se jako kovový mor, ovládají zemi a roznášejí v ní křesťanství. Vesničané cizáky nekriticky adorují. Leemet je bude kosit jako béčkový akční hrdina likviduje komparsní záporáky.

Mezi kronikami a bájemi

V reálné historii ovládly Pobaltí rytířské církevní řády ozbrojenou mocí, ostatně i mladý Přemysl Otakar II. se zúčastnil křížové výpravy proti litevským pohanům. Válčilo se dlouho, ještě v pozdějších staletích propukaly vzpoury, ačkoliv Estonsko dávno padlo do rukou křižákům a Dánům.

V Kivirähkově knize se už před celou generací přestalo bojovat, udatní bohatýři, zuřiví bijci rytířů, zahynuli. Lidští obyvatelé Lesa opouštějí staré jednoduché živobytí, odcházejí mezi vesničany – za moderní, pokrokovou, báječnou existencí, plnou nových skvělých aktivit (obtížné orby) a úžasných předmětů (třeba lopaty na chleba). Není zapotřebí, aby jezdci v brnění vnucovali křesťanství mečem: Ježíš je totiž „in".

Legendární Drakóna - gigantická, okřídlená hadí vládkyně, ochránkyně starých Estonců - spí kdesi v podzemním úkrytu. Už není, kdo by ji zavolal na pomoc; magickou hadí řeč, obecný prostředek dorozumění mezi lidmi a zvířaty, nástroj kouzel, ovládá nakonec jediný člověk, Leemet.

Prosťáček, ale ne hlupák, neboť čerpá přirozenou moudrost a racionalitu z přírody, v níž a s níž přebývá. Rozhněvaný mladý muž, který nemůže být zastáncem pošetilého fanatického pohanství ani naivně vykutáleného, surového křesťanství, poznává rub světa - a na konci své pouti nachází hořké smíření.

Jak skončí jedinec uprostřed zlomu věků? Jak dopadne saňový pes, který nechce táhnout hot ani čehý, ale cválá přímo vpřed? Saně mu přejedou přes záda... Kivirähk vede příběh očekáváními dobrého i zlého, křišťálově zřejmými strašlivými maléry a dalšími nadějemi, přesně tak, jak jste tušili, poučeni stereotypy literárních a filmových fabulí. A jako v kriketu, je to rána ice očekávaná, ale pořád neskutečně tvrdá pecka.

„Muž, který rozuměl hadí řeči" si nehraje se slovíčky – protože je dokáže klást jako mistr kameník mozaiku. Možná to způsobila dovednost spisovatele, ale možná, že oblázky archetypálních vizí, mýtických segmentů a vět, které v nás zaháčkují uzly podvědomí, jsou tak dobře opracované tisíci a tisíci vyprávění: proto do sebe snadno zapadají.

Všechno, o čem Kivirähk vypráví Leemetovým prostřednictvím, se přece vyskytuje v mytologiích a folklóru. Mluvící hlava bez těla, bílé opice, ohromná veš, větrný vak, umělá křídla, válečník a umělec se zmrzačenýma nohama, medvědí milenec, jízdní vlci, hadí král s korunkou...

Kolik pověstí se zmiňuje o moudrých a přátelských hadech, které lidé zradili? Francouz Henri Pourrat ve svých drsných pohádkách z hor Auvergne líčí příběh o vesnici chráněné hady, téměř pandán k Leemetově zmijí družbě, se stejným tragickým koncem.

Hadí řeč, obecný jazyk přírody a těch, kteří v ní žijí? Naši pravěcí předkové používali mlaskavé a cvakavé jazyky, dokonce i pískavé a sykavé; určitému zvuku odpovídal konkrétní výraz. Některé jsou doloženy ještě z historického věku, mlaskavky se dosud dochovaly v komunikaci jihoafrických Sanů. Excentričtí badatelé tvrdí, že pozůstatky tohoto jazyka nalezneme tu a tam i v písních a říkačkách staré Evropy – ztracené, zapomenuté citoslovce a torza podivných slov...

Hadí řeč, dokonalá a mocná, na kterou všichni zapomněli ve jménu moderní doby a přizpůsobení se vzorům z ciziny. Tak jako Cameronův „Avatar" vycházel z nelichotivé reality, předobraz zatracované hadí řeči poskytly desítky „malých" evropských jazyků, které nenávratně mizí z hovorů i z kulturní paměti. Dnes například chřadne lužická srbština, za nějakou dobu třeba přijde na řadu estonština...

Lesní lidé starobylého Estonska, co loví čarovným hadím slovem? Pche! Kolik etnických menšin na zemi, jejich identitu a životní styl už stačily pohltit globální změny?