portál pro milovníky knih
Lampa

Mráz přichází z Olomouce

název knihyModré stíny

nakladatelstvíHOST

číslo vydání1. vydání

místo vydáníBrno

rok vydání2013

počet stran435 stran

autor

jazyk vydáníČeština

literární formaromán

formát vydánítištěné vydání

isbn vydání978-80-7294-888-8

Zdá se, že se na českém detektivním nebi objevuje nová hvězda. Po loňském debutovém Případu pro exorcistu vychází druhý detektivní román Michala Sýkory vydaný nakladatelstvím Host, tentokrát v pevné vazbě. Posun od paperbackového formátu ukazuje, že vydavatelé autora považují za dostatečně konkurenceschopného i v záplavě množství zahraničních žánrových autorů, s nimiž se po renesanci skandinávské krimi nejen v Hostu roztrhl pytel. Spisovatel ve druhém díle opět pracuje s úzkým týmem olomoucké kriminálky v čele s charismatickou vyšetřovatelkou Marií "Velkou sovou" Výrovou a jejími oblíbenci. Příběh tedy volně navazuje na předchozí titul a zadělává na sérii propojených případů. Kromě většího rozsahu se autor rozhodl celý děj situovat do "hanácké metropole" (Případ pro Exorcistu se odehrává ve Štěpánově, což je vesnice blízko Olomouce, přičemž samotné prostředí města zde hraje vedlejší roli). Když nepočítám Masožravé rostliny Evy Kačírkové, jedná se patrně o první detektivku využívající Olomouc coby fikční svět příběhu; kniha je dokonce pro snazší orientaci na frontispisu vybavena mapou centra města.

Zabít pár mnichů

Podobně jako slavnému románu Umberta Eca Jméno růže předcházela autorova touha "literárně" zabít pár mnichů (jak uvádí např. v eseji Poznámky ke Jménu růže), i pohnutky Michala Sýkory mohly být vyjádřením touhy odstranit pár akademiků. Sýkora přednáší na Univerzitě Palackého dějiny světové literatury, vede seminář zaměřený na analýzu britských detektivních seriálů a má na svém kontě řadu vydaných odborných publikací (např. Britské detektivky: od románu k detektivní sérii; Vize řádu světa v moderní próze: román a světový názor; Vladimír Nabokov: americká témata). Kampus i univerzitní societa, která se společenství mnichů v lecčems podobá, jsou mu tedy blízké. Autor se opírá o důvěrnou znalost jak místa, tak vztahů, do nichž neváhá vnášet silně satirický tón, jenž se projevuje již úvodní scénou nepovedeného udílení docentury jedné zasloužilé literární historičce a polonistce. Příběh se odvíjí kolem vnitřních konfliktů na akademické půdě jmenované univerzity, přičemž první obětí se stává právě jeden ze zapálených literárních vědců: docent Chalupa holdující komparatistice. Od podivné vraždy se odvíjí různá vlákna vztahů, do jejichž konečné pavučiny se zaplétá kvestor, majitel bezpečnostní agentury, či dominantní filoložka s mussoliniovskou fazónou a fašistickým vystupováním. Nebohá oběť totiž kromě svého zápalu pro vědu oplývala také „plamenným mečem spravedlnosti“, čili řadu lidí burcovala svým kverulantstvím a tvrdohlavou nenechavostí každého neřádu, jenž se octnul v kuželi strážného reflektoru její čestné mysli.

Zoon politikon

Michal Sýkora hraje se čtenářem hru na důvěru: předkládá žánrově podbarvené návnady možných vysvětlení, která se však často ukáží nebýt než slepou uličkou. Důmyslná hra se tak stává labyrintem reflektujícím jak pravidla detektivní prózy, tak chaotickou skutečnost života, jehož drastické obrazy násilných činů často skrývají především nízkost a banalitu běžných lidských motivů. Modré stíny nejsou jen detektivkou - tematicky ohmatávají také v současnosti tolik populární situaci politickou. Na rozdíl od dryáčnické Vieweghovy Mafie v Praze však autor mnohem méně tlačí na pilu: příběh se dotýká témat korupce, kariérismu, klientismu a ozývají se v něm také náznaky vyrovnávání se s estébáckou minulostí a kolaborantstvím, vše je ale prostoupeno malostí a banálností všedního dne. Jakoby menší politika v menším městě produkovala též menší divadlo - olomoučtí kmotři se zdají být méně ostřílení ve světě organizovaného podsvětí, než ti "literární kmotři pražští". To ovšem kvality Modrých stínů nijak nesnižuje, naopak: vykreslení přízemního grázlovství bez nádechu pyšné vznešenosti má k realistickému portrétu lidských neřestí blíže. Rozdíl mezi daným prostředím místních "šmelinářů" a "velkých mafiánů" je podobný jako při srovnání Scorseseho snímku Mafiáni, kde skuteční kmotři figurují téměř jen v toužebných rozhovorech hrdinů, a slavné filmové trilogie Francise Forda Coppoly. Teritorium a dostupné prostředky šmelinářů jsou sice znatelně menší, na cestě za svým cílem však dovedou být podobně brutální.

Blízkost smrti

Autorovi Modrých stínů nechybí systematičnost. Rozkresluje organismus vyšetřovacího týmu, kde každý člen tvoří specificky funkční jednotku i autonomní charakter, a krok za krokem popisuje vyšetřovací proces včetně jeho slepých uliček. Zásluhou smyslu pro detail a hrou se čtenářským očekáváním, které zaplétá do svého bludiště motivů, bychom jej mohli srovnat s uznávaným německým autorem krimi literatury Janem Seghersem (Spis Rosenherzová; Partitura smrti). Seghers je chválen za "opravdovost" případů, vykreslení prostředí současného Německa (s občasnými retrospektivními skoky do minulosti, aby příběh získal historické "podvědomí"). Sýkorův detektivní román však ve srovnání se zmiňovanou knihou Spis Rosenherzová (jež také vyšla v nakladatelství Host) zajímavěji vyvolává napětí z nejasného očekávání, sofistikovaněji pracuje s žánrovým schématem a lépe spojuje detaily s celkem příběhu.

Pokud však na druhou stranu Modré stíny něčím trpí, tak je to určitá autorova stylistická suchopárnost. Románu chybí jiskra neobvyklého; něčeho, co překonává prostor hracího plánu k vyřešení logické úlohy na téma "kdo je vrah?" (tedy tzv. žánru "whodunit" - z anglického "Who has done it?").  I když je Michal Sýkora pozoruhodným autorem, jenž se nebojí uvádět do souvislostí i temné existenciální úzkosti (reakce Marie Výrové na vraždu jako na otřesný fakt blízkosti smrti, jehož prožitek dává existenci pocítit vratkost jejích základů), chybí mu genialita, díky které někteří autoři, jako například Tana Frenchová (V lesích, Podoba, Na Věrnosti), dokáží příběh oživit a nechat jej téci mimo obvyklá koryta. Michal Sýkora čtenáře zaujme a pobaví, ale nakonec zanechá hlavně dojem sofistikovaného konstruktu. I to je ovšem mnohem víc, než s čím se lze v českých literárních luzích a hájích, respektive v jejich nevelké detektivkářské tůni povětšinou setkat, tudíž se stále jedná o nadprůměrný počin hodný dalšího sledování.