portál pro milovníky knih
Lampa

Lehký román o vážných věcech

Jednotka intenzivní péče, tělo připojené na hadičky a přístroje. Takovou kulisu (a zároveň – paradoxně  –  nehybného hybatele dějů) si pro svůj román Drahá Silvie zvolila Dawn Frenchová.

Vlastně by to mohl být docela obyčejný detektivní příběh, protože Silvii někdo (možná) shodil z balkonu. Policejní vyšetřování ale v Drahé Silvii hraje roli zcela marginální. Do centra je tu (stejně jako v předchozím autorčině titulu Tak trochu úžasní) postavena rodina, která se se Silviiným stavem musí nějak vyrovnat.

Na scéně se objevuje bývalý manžel Ed, jehož  dlouholeté manželství se Silvií skončilo z ne zcela jasných příčin. Dcera Cassie, kterou Silvie, ne snad dokonalá, ale přesto milující matka, vyhodila z domu, když v šestnácti letech otěhotněla. Bláznivá sestra Jo, jež se o Silvii starala v podstatě od dětství, aby byla – stejně jako ostatní rodinní příslušníci – od ní v posledních letech „odříznuta“ přítelkyní Catherine. Ti všichni (a někteří další) za Silvií přicházejí, a s nimi i jejich vzpomínky či traumata ze společného života, i vlastní „kostlivci ve skříni“.

A tak, ačkoliv je Silvie titulní postavou a nesporným centrem knihy, zjišťuje čtenář, že o Silvii ta kniha vůbec není.  „Skutečnost“, opravdovou Silvii, nepoznáme a nemůžeme poznat: neznají ji ani samy postavy, které průběžně „přeinterpretovávají“ viděné a zažité. (Síla Frenchové tkví v detailu: už jen když se Ed dívá na Silviinu ruku, vidí nateklé „flekaté rudé prsty“ a zažloutlé nehty. O pár stránek později ale konstatuje, že její „ruce jsou na dotek stejné jako vždycky, sametově hebké a půvabné“... ) A nejen to,  mezi nahlížený objekt a pozorovatele se staví celý předchozí život toho, kdo se dívá. Pokud se Silvie zrcadlí, pak jen v pokřivených plochách, v zrcadlech rozbitých a osleplých – všechno, co z ní zbývá, jsou nejasné obrysy a nejistota, kdo vlastně byla a je a co je jen optický klam.

Přes otázky po možnostech poznání těch druhých, které  Frenchová klade, přes skutečnost, že se nacházíme v místě, na kterém se zabydlela smrt, a jsme nuceni se s ní spolu s postavami vyrovnávat, se ale nedá říct, že by její kniha byla „těžký“ nebo bezútěšný román. Jednak se Frenchová nebojí na JIPu zavtipkovat – a i když se objeví i žerty těžící poněkud ošuměle z komiky postavy-typu (Stuiyah Seyawatiová neboli Tia, uklízečka, se jistě nemůže zdržet proslovu na téma původu a účinků tygří masti: „… v Anglii tu speciál mastička z tygří zadek sehnat nedá. Ne, tam, co vycházet hnus, ale ta druhá o kus výš. Dírky po obě strany vyrábět šťáva, co pomáhat dostat odpad ven. Ten tekutina ze zadku být ale čerstvý, čistý, móóc drahý. Dělat rty pěkně tlustý a lesklý. Už někdy vidět suchá tygří zadek? Nikdy! Tak já to na vás dát.“), představa Eda, jak si cvičí uvazování oprátky, zatímco jeho matka netečně sleduje Vraždy v Midsomeru, půvab nepostrádá.

Závěr navíc nechává Frenchová vyznít poměrně  optimisticky, když rodina tváří v tvář nevyhnutelnému dospívá ke smíření. A ke smíření dospějme i my: Dawn Frenchová není James Joyce. Její pero je někdy snad až příliš lehké. Na druhou stranu, Drahá Silvie je typicky odpočinková kniha, čili číst jí neznamená překonávat sám sebe. Chcete-li být vážně nevážní, bez obav po Drahé Silvii sáhněte.