portál pro milovníky knih
Lampa

Krátký, leč divuplný román o lásce jako vzdoru proti útlaku

Amerického prozaika dominikánského původu Junota Díaze řadí prestižní deník New York Times mezi dvacet nejlepších autorů současnosti, hned za svůj první román Krátký, leč divuplný život Oskara Wajda získal Pullitzerovu cenu. Loni se s ním mohli naživo seznámit i tuzemští čtenáři, neboť byl jedním z hostů pražského Festivalu spisovatelů. Téma loňského ročníku znělo „Někdo to rád horké“ a mělo se mimo jiné dotýkat současné „krize intelektu“, ale i zásadních politických změn ve světě. Na „horké půdě“ se pohybuje Díaz normálně, kniha Krátký, leč divuplný život Oskara Wajda řeší stále živé otázky imigrantství i neutěšenou situaci národnostních menšin.

Tlustý mimoň, co hltá komiksy

Navzdory názvu není hlavním protagonistou románu ani tak Oskar Wajd (přesněji Oskar de León, „Wajd“ je přezdívka, kterou si vysloužil během studií), ale celá rodina amerických imigrantů de Leonů, která uprchla z Dominikánské republiky před režimem diktátora Rafaela Trujilla Moliny, aby začala nový život v kosmopolitním a otevřeném prostředí New Jersey (což se samozřejmě záhy ukáže jako iluze). Cosi nešťastného, snad osud, snad často zmiňovaná rodinná kletba je nenechává na pokoji.

Oskar je už od dětství „tlustý osamělý mimoň, co hltá komiksy“, je vášnivým čtenářem fantasy a všech nekonečných sci-fi seriálů a s výjimkou jediného období zpočátku svého života nemá příliš štěstí s opačným pohlavím. Přitom ne že by nechtěl, naopak, ženy ho fascinují a on si nenechá ujít jedinou příležitost, aby nějakou neoslovil, umí se zamilovat snadno a hluboce, jenže veškeré jeho snahy zůstávají bez odezvy. Vyhlídky na zlepšení nejsou žádné a tak Oskar až k tragickému finále podstupuje de facto dlouhou křížovou cestu ve snaze zbavit se panictví, a protože se mu to nedaří, ještě více se uzavírá do sebe. Během studií se seznámí se stejně starým, ale na poli lásky nesrovnatelně úspěšnějším Juniorem, tím typem, který má na všechno recept a který se vlastně nikdy o nic snažit nemusel, protože mu všechno spadlo do klína samo. Junior se snaží udělat z Oskara chlapa, změnit ho k obrazu svému.

Oskarův příběh líčící současný život v New Jersey je autorem přerušen vyprávěním o dětství a dospívání jeho matky Belicie Cabralové a o životě v Santo Domingu za časů Trujillova režimu, „který se v mnoha ohledech podobal té slavné epizodě ze seriálu Twilight Zone, té, v níž městu naprosto odříznutému od zbytku světa a zvanému Peaksville vládne zrůdný bílý kluk obdařený božskou silou. Ten kluk je zlomyslný a mimo realitu a všichni lidé z komunity žijí v neustálé hrůze, udávají, podvádějí se navzájem jen tak, jen aby se nestali tím, jehož zmrzačí nebo, což je ještě zlověstnější, koho pošle do kukuřice.“ Právě postava Belicie Cabralové (a vlastně to v této knize platí o ženských postavách obecně) v sobě nese vzdor a dlouhou dobu je hybatelem příběhu. Zatímco Oskar utíká před realitou do světa knih a fantazie, Belicia se osudu staví čelem. Oba, Oskar i Belicia tak popírají určitý mýtus dominikánského muže-samce a potenciálního diktátora.

Právě hispanoamerický machismus a patriarchalismus je jedním z témat, které kniha řeší. Mužský prvek jako ideologie je všudypřítomný a i padesát let po smrti diktátora stále živý. Chlap má mít navrch, má ovládat, brát si. V případě Oskara by „kdekoli jinde jeho třínulový průměr v odpalech s opačným pohlavím přešli bez komentáře, jenomže řeč je o mladém Dominikánci: ten kluk měl projevovat atomovou sílu úrovně G, měl se po ženských sápat oběma rukama“ a po vzoru Juniora je „střídat jako ponožky“.

Přes veškerou šikanu osudu, přesto, že nad ním jeho známí už dávno zlomili hůl, Oskar nakonec uspěje, aniž by přestal být sám sebou. Ke zděšení své rodiny potkává v Santo Domingu o mnoho let starší prostitutku Ybón, s kterou se spřátelí a přes Juniorovy zákazy nakonec i vyspí, za což ho její pasák pošle do kukuřice. V porovnání s křehkým citem, kterého je Oskar ve svém jediném vztahu schopen, jeví se veškeré Juniorovy sexuální úspěchy jako zbytečné, mělké a do jisté míry barbarské. Příběh o tlustém mimoňovi, který se snaží ztratit panictví, protože je pod tlakem „maskulinních sil“, se nakonec rozrůstá v román o lásce s jasnou ideou hrdinství a vzdoru proti organizované brutalitě a všem druhům diktatury.

Všichni potřebujeme diktátora

Téma diktatury a diktátor jako protagonista literárního díla je vůbec jistou konstantou hispanoamerické literatury. V knize Kozlova slavnost se trujillátem zabývá i slavnější Mario Vargas Llosa. Na rozdíl od Díaze, který činí Trujilla s jistým fatalismem součástí kulturní identity (jsme národ deseti milionů Trujillů) a prakticky přejímá zmytizovaný archetyp latinoamerického diktátora coby patriarchy, kterému výčtem všech hrůz přiřazuje až jisté nadpřirozené schopnosti (a tím mu nakonec do jisté míry staví pomník:„Byl naším Sauronem, Darkseidem, naším ,diktátorem minulým a diktátorem budoucím‘ , personou tak zvrácenou, tak bizarní, že by si ji z prstu nevycucal ani sebelepší autor sci-fi.“), zbavuje ho Vargas Llosa všech známek magična a představuje ho jako diktátora univerzálního typu.

Díazův pohled je však podnětný  z jiného důvodu. Trujillův režim a Trujillo sám jsou vlastně nakonec jen vnější kulisy, Díaz se zabývá problémem totalitní moci daleko šířeji. Nachází jistou paralelu s obecnými autoritami, které nám mají tendenci vysvětlovat věci správně, odhalovat jedinou možnou skutečnost, a jde tak daleko, že naráží na nebezpečí slova jako takového (často překrouceného, neboť pro dominikánské vypravěčství je typické, že vypráví ten, kdo přežije), potažmo knihy jako nástroje manipulace čtenářem: „Sama kniha je vlastně diktátorskou záležitostí, neboť bez ohledu na to, kolik postav v ní vystupuje, vždy mluví jen autorovými ústy, a je krajně znepokojivé, jak všichni i nevědomky nějakého toho diktátora potřebujeme.“