portál pro milovníky knih
Lampa

Kolem majáku

I tak by se mohla jmenovat jedna známá novela Virginie Woolf. Mohla by se jmenovat i U majáku, Bez majáku, Na maják, Pro maják. Nedávno nicméně v Odeonu znovu vyšel starší překlad Kateřiny Hilské pod standardním názvem K majáku (v orig. To the Lighthouse).

Proč tahle jazykovědná hříčka? Protože v tomto díle zdaleka nejde jen o to, jestli se pojede k majáku, nebo ne. Život rodiny Ramsayových se kolem majáku točí, uvažuje se, kdy se vyrazí, kdo pojede, co vzít s sebou. Ačkoliv knížka není nijak tlustá, i na takovou útlou by ovšem bylo málo jen rozmýšlet, co s výletem. Maják proto slouží Virginii Woolf jako metafora pro jakékoli přání. Pro jakýkoli životní sen, na který často myslíme, který si malujeme v nejživějších barvách a jehož splnění se zároveň tak trochu obáváme, protože to samozřejmě nemůže vyjít podle představ.

Tatínku, kdy už?

Pokud jde o rodinu Ramsayových, zase tolik snů tam nenajdeme. O čem sní  nejmladší sen James, je jasné – o výletu k majáku, který se den za dnem odkládá, James z toho viní svého otce a s typickou dětskou nespravedlností jej začíná nenávidět. Otec Ramsay sní o dokončení svého vědeckého díla, o etablování se jako respektovaný filosof, přitom ale tuší, že čas i síly valem ubývají. O snech dalších dětí se mnoho nedozvídáme. Více prostoru dostane paní Ramsayová, jejíž sny se ovšem nacházejí jaksi na druhé koleji. Závisí na tom, nakolik se vyplní členy ostatních členů rodiny, nakolik budou spokojeni a rodina bude držet při sobě.

Širší spektrum nesplněných nadějí a nedosažitelných snů nalezneme v hrstce letních hostů, kteří přijeli Ramsayovým dělat společnost. Pro malířku Lily je to obraz, který nikdy nebude perfektní, přestože ve své hlavě ho dávno perfektní vidí – jen nefunguje propojení do ruky a štětce. Její případ je možná ještě tragičtější, protože vinu nelze tak dobře svádět na různé vnější okolnosti. Veškerý blok se ukrývá uvnitř malířky samé.

Načasování snu

Tím jsem se ovšem vyrovnala teprve s první částí knihy. Další dvě přinesou dějové zvraty, dům s výhledem na maják zůstane nějakou dobu opuštěný a pak se do něj po patnácti dvaceti letech vracejí lidé pokud titíž, tak přesto jiní, na některé už mohou jen vzpomínat. Jestliže v první třetině knihy pociťuje čtenář jistou naději a těší se na šťastný konec s výletem k majáku, poslední třetina vzbuzuje spíš lítost, soucit, dojem zmaru. Ani konec, uskutečněný výlet, na tom nic nezmění. Nestačí totiž, aby se sen splnil, musí se taky splnit ve správný čas. Jako malá jsem velice ráda rozbalovala kindervajíčka a hledala skládačky a figurky. Nedostávala jsem k tomu ovšem mnoho příležitostí. Dnes bych si mohla koupit vajíček třeba padesát. Zřetelně ale cítím, že kouzlo dávno pominulo. Stejně tak výlet k majáku se o dvacet let později promění ze zážitku s až mystickým oparem v prostou odpolední vyjížďku na loďce.

Vstoupit a plout

Na střední škole nás učili: Virginia Woolf, James Joyce, modernismus, proud vědomí. Málokdo z těch, kteří tenkrát zkusili do modernistů nahlédnout, je shledal čtivými nebo alespoň čitelnými (ostatně se v tom neshodují ani všichni studenti a pedagogové na katedrách anglistiky). Má smysl vracet se k modernistům, překládat, vydávat a číst Virginii Woolf? Ano. Jen, jak jsem po několika zdaleka ne na první pokus vyhraných soubojích zjistila, vyžadují modernisté jiný způsob čtení. Paní DallowayovouVlny ani K majáku nelze číst v MHD během čtyř zastávek. Do proudu vědomí se musí vstoupit a plout několik desítek stránek v kuse, ideálně vzít celou knihu najednou (dostatek času se vyplácí třeba v případě Vln). Doplňující otázka se sama dere na jazyk, není takové čtení ekvivalentem dírkové komory pro fotografy? Neměli bychom modernisty prostě prohlásit za dávno nemoderní, zavřít je do knihoven a udělat místo čtečkám, krátkým zprávám, povídkám a kdykoliv přerušitelným románům? Ne. Nemyslím si. Svět by byl smutné místo, kdybychom vždycky všechno dělali jen tím nejnovějším, nejmodernějším, nejefektivnějším, všichni jedním jediným způsobem. Dejte modernistům šanci, zrovna K majáku se čte dobře, tvrdím poučeně. A čtení se nevyhýbejte obzvláště vy, kteří jste si právě teď nebo před pár lety zaznamenali mezi dlouhodobé úkoly „přečíst něco od Woolfové“. Pusťte se do toho hned. Mimo jiné i proto, abyste si ověřili, jak to dopadá s příliš dlouho odkládanými sny.