portál pro milovníky knih
Lampa

Když Barcelonou sviští Stín větru

název knihyStín větru

nakladatelstvíKNIŽNÍ KLUB

číslo vydání1. vydání

místo vydáníPraha

rok vydání2013

počet stran533 stran

autor

jazyk vydáníČeština

literární formaromán

formát vydánítištěné vydání

isbn vydání978-80-242-3815-9

Když katalánský spisovatel Carlos Ruiz Zafón vydal román Stín větru, “zafonomanie” proletěla literárním světem jako vichřice. V českém prostředí se žádná extra senzace nekonala, ale své věrné čtenáře si zde “barcelonský mystik” našel. A patrně ne málo - Stín větru totiž vydalo nakladatelství Ikar již po druhé.  Román tentokrát vyšel jakou souputník nejnovějšího Zafónova díla, Nebeského vězně. Čtenář tak dostává do ruky hned dvě “zafonovky.”

Je libo zafonovku?

Výraz “zafonovka” není vybrán úplně náhodně. Jistě není náhodou, že máme cliftonky,  sharkovky, holeovky, chandlerovky, ba i brownovky a nikoli třeba “proustovky” nebo snad “woolfky”. Uznávám, je to přitažené trochu za vlasy a že i v oddychové literatuře mohou vzniknout velká díla, jak dokládá právě příklad Raymonda Chandlera (a snad i Jo Nesba, což ale ještě ponecháme běhu času). Carlos Ruiz Zafón však vědomě postupy lehké literatury používá. Ráda bych napsala, že si s nimi pohrává, nepodařilo se mi ve Stínu větru vystopovat nějaký druhý plán.

Kniha ale začíná uhrančivě. Desetiletý Daniel Sempere je poprvé otcem - antikvářem  doveden na tajuplné místo - pohřebiště zapomenutých knih. Labyrint se tisícíci a tisíci zaprášenými svazky neupomíná na scény z Indiany Jonese, ale spíše na frankistickou diktaturu a s ní spojenou cenzuru. Daniel, do té doby nijak extra čtenář, tu najde výtisk knihy Stín větru Juliána Caraxe a knize propadne. Záhy se ukazuje, že vlastní jediný výtisk, autor je totiž neúspěšný spisovatel, o jehož dílo se začali zajímat sběratelé poté, co jakýsi neznámý fanton cíleně likviduje všechny dostupné svazky. Daniel počne po spisovateli pátrat a netuší, že jeho osud se Caraxově životní pouti nápadně začíná podobat …A že ho čeká podobné trpké zrání.

Stín větru kombinuje gotický román a červenou knihovnu se zápletkami, které by uspěly i v mexické telenovele. Finálový souboj ze zloduchem ve starém opuštěném sídle a jeho teatrální skon, muž bez tváře, šílený útulek pro starce plný ztracených duší, pozoruhodné příbuzenské vztahy, neobyčejné osudové shody..To všechno jsou rekvizity, které se Zafón neštítí použít. Ústřední zloduch, komisař Fumero,  je ukázkový necita, sadista a výlupek nejhorších vlastností. Láska je zde průzračná, jednoznačná a vždy až za hrob, nenávist temně černá.  

Barcelonský trumf

Nemám to Zafónovi vlastně za zlé. Jde totiž o autora, který drží pero velmi lehce, ale psát dokáže a přestože mu vidíte do karet (zejména pokud máte trochu z výše popsané literatury načteno), knihu musíte “dojet” do konce.  Styl vyprávění je přirozeně tradiční, klasické, bez jakýchkoli experimentů a slouží příběhu.

Odmyslíme -li ale od toho, že brakovitá literatura (zejména, když se vydává za něco víc, než je) bude čtená vždycky, i tak vrtá hlavou, čím si autor tak velkou oblibu vysloužil. Zafónovým trumfem je genius loci - Barcelona, uhrančivá čarodějka. Je to město, které se zadírá pod kůži, plná uliček a starých, rozpadajících se paláců, opuštěných divadel, bytů netknuttých celá desetiletí, krámků..

Je to nepochybně stejná iluze jako Kafkova Praha, ale funguje. Čtenářovo (zejména to nezcestované) oko se těší názvy ulice jako Las Ramblas, Raval, Tibidabo a oddává se snění o zpustlých zahradách, nostalgické lanovce a tajemných podzemích. Není také od věci, poznamenat, že Zafon své město líčí zpravidla ve psím počasí - dešti,mlze, ba dokonce i sněhu a ledu, aby tak dostál magické “hororové” atmosféře, kterou žárem rozpálené ulice dvakrát neposkytují.

Hrabě Monte Zafón

Dalším autorovým úskokem pak je, že ze škatulky dokáže i vystoupit. Zlosyna sice ponechá netvorem, ale ostatní postavy líčí barvitěji. Hlavní hrdina Daniel se nechová vždy příkladně statečně a jeho kumpán Fermín je pak stvořen proto, aby se stal “miláčkem publika”. Hubený šlachovitý mužíček s gargantuovskou chutí k jídlu, lidový filosof, tak trochu klaun, ale s ostnem v srdci. Muž, který za lehkým úsměvem, debatou o kráse ženských vnadů nebo lahodností tapas skrývá velký stín. Dobové zasazení - to je další autorova zbraň. Zafonovky se odehrává v padesátých letech a děj se vrací i i do období občanské války. Frankistická diktatura, silně katolická společnost a divoké válečné roky, to je živná půda pro nevyřízené účty, mizející identity, stará traumata, ale i stále přetrvávající pocit ohrožení - tajná policie má velkou moc.

Krutost doby, to je hlavní téma Nebeského vězně, ve kterém Zafon dále sleduje Fermína i Daniela a nadto přidává stopy po Davidu Martínovi, hrdinovi další knihy, Andělské hry. Většina knihy se odehrává v retrospektivě a líčí Fermínovo věznění v pevnosti Montjüic, včetně popisu nelidského zacházení s politickými vězni. Upřímně, má to spíš k romantice Hraběte Monte Christa než k syrovosti Kozlovy slavnosti Maria Vargase Llosy.  Autor v knize navíc připravuje půdu pro další pokračování, takže mnoho otázek zůstává nezodpovězených. Obvyklé rekvizity jdou trochu stranou a o čem bažíme, je rozuzlení, kterého se nám dostane jen polovičatě.  

Carlos Ruiz Zafon se zkrátka svými literárními kousky podobá pouťovému eskamotérovi, ale nakonec jsme stejně zvědavi, jakého králíka vytasí z klobouku příště.