portál pro milovníky knih
Lampa

Kdopak to přehodil výhybku?

název knihy1Q84

nakladatelstvíODEON

číslo vydání1. vydání

místo vydáníPraha

rok vydání2012

počet stran2 stran

autor

jazyk vydáníČeština

literární formaromán

formát vydánítištěné vydání

isbn vydání978-80-207-1456-5

Měl to být Ježíšek už loňský, Haruki Murakami i jeho dvorní český překladatel Tomáš Jurkovič ale nechali čtenáře ještě rok podusit a prvních dvou třetin rozsáhlého románu 1Q84jsme se dočkali až letos před Vánoci. Po několika útlých a často i nerománových knížkách (Po otřesech; O čem mluvím, když mluvím o běhání; Sputnik, má láska) dorazila kniha přes sedm set padesát stran tlustá. Stojí za to pořizovat si takovou porci Murakamiho?

Prověřené (provařené?) ingredience

Ve své někdejší recenzi na román Davida Lodge jsem se zmiňovala o autorech, kteří se ve své tvorbě nevzdalují od osvědčeného mustru: jazykového, fabulačního či zasazení do stále stejného prostředí.  Haruki Murakami se do této skupiny neřadí, přesto se jisté opakované postupy v jeho dílech vysledovat dají. V knize 1Q84 se potkáme s nenaplněným lesbickým vztahem (jako v Norském dřevu), s příběhem rozděleným po kapitolách do dvou dějových linií (jako v Kafkovi na pobřeží), s cestováním v čase a prostoru (jako v knize Konec světa/Hard-Boiled Wonderland), se dvěma lidmi, kteří jsou do sebe dlouhá léta zamilovaní, ale nevědí to o sobě a nedaří se jim potkat (jako v Na jih od hranic, na západ od slunce). Plus příběhem znějí jazzové standardy a klasická hudba (zde Janáčkova Sinfonietta), chodí se do barů a pijí se koktejly (jako ve všech Murakamiho knihách).

Věci nejsou takové, jaké se zdají být

O co v 1Q84 jde a kde se vzal název? Pod vlivem angličtiny se písmeno Q stalo symbolem pro něco odchylného, ne-normálního, pro něco, co vzbuzuje otázky. Kromě zjevného odkazu na Orwellův nejslavnější román zavádí název knihy čtenáře právě tímto směrem. Ve světě (možná nejen) roku 1984 existují brány, které nás mohou zavést do světa paralelního, do světa Q, do světa s otazníkem, kde si přestáváme být jisti, kým vlastně jsme a ve kterém světě se pohybujeme. Murakami se snaží svým čtenářům naznačit, že jistého není nic, osoby kolem nás možná existují v jiné dimenzi, a navíc nikdo netuší, kdo tenhle celý svět vlastně řídí a kontroluje. Velký bratr? Nebo Little People?

Příběh samotný sleduje životní cesty dvou někdejších spolužáků ze základní školy, Aomame a Tenga. Ani jeden z nich nežije právě standardním způsobem: Aomame se živí jako trenérka a fyzioterapeutka se schopností zabíjet lidi přesným a téměř bezbolestným způsobem, vpíchnutím ostré jehly do konkrétního místa na zátylku. Tengo vyučuje v matematické přípravce a rád píše, což mu vynese oplétačky, když se zaváže k editaci pozoruhodného, nicméně formálně neuspokojivého literárního debutu mladičké autorky Fukaeri. Do obou paralelně se rozvíjejících příběhů začne různým způsobem zasahovat náboženská skupina Předvoj/Úsvit, jejíž nitky vedou z dalekých hor až do Tokia. V tomto motivu lze pozorovat další souvislost se současným Japonskem, kde problematika sekt trvale figuruje – Předvoj navíc není jediná v knize zmíněná náboženská společnost.

Dokud jsou na nebi dva měsíce

Protože tedy, jak jsem již zmínila, se autor snaží svým románem upozornit na komplikovanost a nejednoznačnost zdánlivě lineárního a zmapovaného světa, proplétá knihu mnoha odkazy na věci budoucí. Bohužel, v některých případech Stanislavského metoda z textu až příliš trčí. Na to, že Aomame nemá stejně velké uši, se určitě neupozorňuje náhodou (byť v prvních dvou knihách románu se příčinu nedozvíme), pro jistotu se to ale v textu ještě zopakuje. Jiné náznaky, jako například náhlé zjevení se druhého měsíce na noční obloze, probíhají textem zajímavěji, často vyžadují pozorné nebo opakované čtení, vyvolávají otázky a těšení se na zbylé části díla. Takové momenty, navracející se motivy a druhé či třetí plány, které posilují soudržnost románu, jsou pro mě důkazem Murakamiho profesionality, Murakamiho kvalit jakožto spisovatele.

Jistý zvláštní něco

Při mezisvátečním ponoru do stránek 1Q84 jsem si připomněla starou pravdu: tlusté knihy mají neopakovatelné kouzlo. V konkrétním případě posledního Murakamiho románu až kolem třísté stránky, zato razantně nastoupil moment vtažení do příběhu, seznámení s postavami a zájmu o ně, ve chvílích bez knihy úvahy o tom, kam se tohle sakra vyvine, co autor zamýšlí, jak to může dopadnout. Z mého pohledu se tímto také dokazuje, že Murakami psát umí. „Mít rád psaní, to je u člověka, co se chce stát spisovatelem, důležitější než co jinýho“, filosofuje zkraje knihy literární agent Komacu. „Samo o sobě to nedostačuje. Pokud se k tomu nepojí ještě to jistý zvláštní něco. Prostě něco, co mi v textu není tak úplně jasný. A tohohle něčeho, co mi není jasný, si zvlášť u beletrie cením víc než čehokoli jinýho.“ (s. 30)  Nic proti literárním jednohubkám, mám ráda povídky. Trávit několik dní či týdnů s objemným románem je ale zážitek jiné kvality. Pozoruhodné kvality. Kvality, po které se má smysl pídit.

 

Tagy:román