portál pro milovníky knih
Lampa

Každý svého rozmaru sluhou

Mariusze Szczygieła čeští čtenáři dobře znají, knihy Gottland a Udělej si ráj spadají do kategorií „středoevropských" (Gottland je Evropská kniha roku 2009) bestsellerů, byť nejde o populární žánry. Jestliže bylo možné spekulovat o tom, že oblibu českých čtenářů si Szczygieł získává hlavně díky tomu, že píše o nich samých, v případě Libůstky tato argumentace účinkovat nemůže.

Tentokrát se nedozvíme nic o české národní povaze v povšechné analýze - Libůstka nás, jak titul pěkně vystihuje, šestkrát zavede mezi ženy a jejich tajné radosti, většinou na příkladu individuálního osudu. Texty Libůstky nejsou nejnovější, tiskem vyšly v deníku Gazeta Wyborcza už mezi lety 2001-4.

Literární reportáž u nás nikdo neprovozuje a Szczygieł se posunuje ještě dále. S přehledem se pohybuje na pomezí žánrů literárních a novinových: dokumentární reportáže a portrétní povídky.

Zastavit čas

Libůstky v jednotlivých příbězích nemají daleko k legračním obsesím, některé projevem zjevně psychopatologickým jsou: u zapisovatelky všedních dní, Ženy, která špehovala sama sebe, Janiny Turkové se jedná o případovou studii, literární kazuistiku. Sebe a svou rodinu fotograficky zpodobující lékařka se zálibou ve stylizaci a příšerných kostýmech je hraniční. Ano, její počínání je podobně onanické jako sedmapadesátileté hromadění banálních údajů bez jakékoli interpretace nebo nadhledu - Janina si zapisovala počty snědených chlebů, zahlédnutých sousedek a obdržených přání (její případ už byl v tisku medializovaný i u nás, jestli se nepletu, bylo to v Reflexu), paní Anna přijížděla z ordinace pravidelně za svým fotografem, vybavená kufry plnými absurdních převleků. Bez ohledu na pokleslý vkus svých zálib obě tyto dámy svým počínáním usilují o jediné - zastavit čas jeho dokumentací.

A totéž v druhém plánu je i Szczygiełovým cílem a jeho kapricem, s nímž cizí soukromosti sbírá: příběhy totiž vypovídají o době, v níž jejich protagonistky žily - a ta v rámci celé knihy pokrývá uplynulé století.

Napínavé detektivní pátrání po osobách z náhodně nalezeného starého seznamu v reportáži Lístek čas vrací o celá desetiletí zpátky - je nejen svým devastujícně prozaickým pointováním, ale také prezentací různých nepěkných interpretací příčiny vzniku takového seznamu krásných žen, asi nejlepším textem tohoto souboru reflexí. I když, reflexí... Někdy jde jen o vybírání a pospojování útržků ze života tak, jak byly zaznamenány, tak, aby se cosi zdůraznilo a lépe vyniklo ve zkrácené koláži.

Osoba autora-vypravěče, i jeho báječného humoru i zprávy, kterou interpretací popisovaného předává, v Libůstce zaniká, tím je také podstatně jiná než Szczygiełovy předchozí knihy. A tím je také větší díl práce na čtenáři. Nejvýraznější je to v podobně působivém portrétu korespondenčního přátelství dvou starých známých, Teresy a Henryky (Seriál pro dvě propisky), které se klene přes celá desetiletí a i tak přelomové události, jako je úmrtí milovaného muže, stlačí do několika vět na poštovním lístku, aniž by bylo potřeba osobního setkání. Na opačném pólu stojí „povídka" Důkaz lásky, která svým mile ironizujícím tónem komentuje nejvíc.

Historie velká i soukromá

U zpodobovaných postav nejde o celebrity, jejichž tváře by se míhaly naším podvědomím, a o jejichž životech můžeme číst pokřiveně v Blesku, žádná z nich nebude českým čtenářům povědomá (asi ani Ida Kamiňská, herečka, kterou mohli obdivovat v Obchodu na korze z r. 1965, a jejíž závěrečný příběh je celkem otřesným svědectvím o proměnách antisemitismu). Nejde ale ani o charakterizační drobnokresbu. Jednotlivé „postavy" ostře nasvěcuje a obnažuje zejména jejich vlastní konání, jejich libůstky, které na sebe vědomě nebo nechtěně prozradí, dokumenty, citáty a korespondence, které Szczygieł vybírá s úctyhodným porozuměním pro ženskou mysl. O vytržení z literárního kontextu se postarají i vložené dokumentární fotoportréty reportáží zpodobovaných žen. Čtenář si najednou uvědomí, že tady nejde o fikci, nejde o „postavy", ale osoby z masa a kostí.

Mariusz Szczygieł i tentokrát přesvědčuje o tom, že je ostrozrakým novinářem jedinečným, totiž spisovatelem. Pomocí publicistických nástrojů, jež skvěle ovládá, dokáže zpodobit jakýkoli výsek historie, velké i té osobní.