portál pro milovníky knih
Lampa

Ještě jednou s panem Kingem do Středosvěta

Vítejte do světa, který se hnul. Řád, spravedlnost, síly Bílé  – to vše je minulost. Čas a prostor ztratily svou pevnost a krajinou putuje Roland z Gileadu, poslední z pistolníků, poslední z rodu slavného Artura Elda. Jeho cílem je Temná věž, svorník všech možných světů. Nedoufá v nápravu, nedoufá ani ve vlastní spasení. Očekává zadostiučinění a snad odpovědi na své otázky. Během své pouti potká mnohé nepřátele i mnohé přátele. A projde mnohým nebezpečenstvím.

Ne však dnes. Dnes se svými společníky – bývalým feťákem Eddiem z New Yorku, krásnou černoškou bez nohou Susannah, chlapcem Jakem a jeho brumlákem Ochem – tráví čas v polorozpadlé budově, zatímco venku zuří smrtící bouře. Je čas schoulit se u ohně, podělit se o teplo a příběhy. Protože co je lepšího, než společně vyslechnutý příběh?

Roland z Gileadu vypráví

Závan klíčovou dírkou není – ale zároveň je, a to úplně nejvíc – tradiční King. Paradox? Ani náhodou. Je to totiž návrat k sérii Temná věž. A s tou bývá problém. Pokud totiž nevíte, do čeho jdete, asi vás čeká po otevření první knihy této ságy, kterou sám autor označuje za své stěžejní dílo (a za svého Pána prstenů, za svůj Gormenghast – už jen t apřirovnání zavazují) docela šok. Pistolník je diametrálně odlišný od čehokoliv jiného z dílny krále moderního hororu.

V podstatě soubor povídek, které roubují hororové, postapokalyptické i fantasy motivy na postleonovský western. A do toho nějaký ten mysticismus, alegorie, symbolika... prostě darda mezi oči. Zvláště když v českém vydání existuje jen původní vydání, jehož části byly napsány dokonce ještě před Carrie (prvním Kingovým vydaným románem), nikoliv přepracované vydání, v němž se snažil King největší stylové rozdíly zahladit...

… což normálně udělal až druhý díl, Tři vyvolení. Dodnes si pamatuji šok, když jsem Pistolníka a jeho dvě stě stránek četl skoro týden, abych pak Tři vyvolené s jejich čtyřmi stovkami stran dal za jeden večer. A pak už to bylo jen lepší. Do Středosvěta vtrhl klasický King; popkulturní, plný skvělých dialogů, vnitřních monologů a promluv vypravěče k postavám i čtenáři. Přitom však pořád „středosvětský“, což znamená, že se vlastně jednalo o tak trochu tolkienovskou fantasy. A klasická fantasy je tragická, což King dobře věděl aTemná věž to dokazuje na každé stránce...

I proto si získala hordy oddaných fanoušků, které hořce plakaly, když se sága uzavřela – grandiózně, tragicky, přesto s příslibem. Jedním z oněch příslibů pak bylo i to, že se King do Rolandova světa někdy vrátí. Nikoliv v pokračování (protože nezůstal nikdo, o kom by mohl vyprávět), ale v jakýchsi dodatcích, návratech do minulosti Rolanda a jeho druhů. Což se skutečně stalo v komiksové řadě, která bohužel u nás asi nikdy nevyjde. O to lepší zpráva je pro fanoušky skutečnost, že jeden malý návrat si King střihl i v knize.

A je to návrat povedený. Stejně jako v Dallasu 63, kde autor dopřál svým fanouškům letmé setkání s hrdiny románu To, i zde totiž ukazuje, že zná míru. Nesnaží se za každou cenu odhalit nový velký příběh, který by možná chvilkově potěšil, ale nabourával by známou stavbu. Ne, místo toho nám dopřeje posezení u ohně, kde je čtenář ve stejné pozici jako většina postav – poslouchá příběh z Rolandova ne už tak docela dětství, do kterého se navíc promítne pohádka, kterou pistolníkovi vyprávěla jeho matka. Inu, příběh uprostřed příběhu...

Pohádky pana Kinga 

První z oněch vložených příběhů je v podstatě jednoduchá westernová historka obohacená o motiv lykantropie. Potěší, jako povídka by to bylo velmi příjemné, ale to je tak všechno. Jenže pak nastoupí ona pohádka, kterou Roland slýchával v dětství a nyní ji vypráví osiřelému dítěti, jehož rodinu vyvraždilo záhadné monstrum.

Zde nás King zavádí do zapadákova, kam jednou za čas dorazí výběrčí daní, který není tak úplně výběrčím daní. Je to maskovaný Muž v černém, padouch, který prochází  nejen Temnou věží. Je to muž, který má své libůstky. Třeba ukázat malému klukovi důkaz, že jeho otec byl zavražděn – svým nejlepším přítelem, který nyní sdílí lože s chlapcovou matkou. A ne, Muž v černém to nedělá z dobroty, ale pro zábavu. Chce vidět, jak kluk sám sebe – a  tím i svou matku – zničí.

Jenže, Závan klíčovou dírkou je pohádka. A všichni víme, jak to v pohádkách funguje, když černokněžník někam vyšle hrdinu, aniž by mu řekl vše potřebné. A tak i zde chlapec najde spojence, vykoná velkou pouť, přežije a zlo – nějaké, rozhodně ne všechno, co ho na světě jen je – porazí. Je to ovšem pohádka kingovská, stejně jako byly nedoceněné Dračí oči. Nelekejte se tedy, když narazíte na mutanty, když se nakousne téma zneužívání a domácího násilí, když některé scény zavání hororem víc než cokoliv, co od Kinga vyšlo za posledních pět let.

Závan je parádní čtení. A vyplatí se jej sledovat i z hlediska toho, jak se vypořádává s tradičními pohádkovými ponaučeními, i toho, jak rehabilituje pohádku pro dospělého čtenáře. V čemž jde opět ve stopách Johna Ronalda Reuela Tolkiena. Pro mnohé to může být překvapením, ale King patří ke generaci, kterou zasáhl Pán prstenů na vysoké, a na jeho knihách je to znát. Ostatně, co jiného je To, než fantasy narativ překlopený do syžetu hororu z amerického velkoměsta místo nějaké Nikdyzemě?

Takže kdo jiný by měl vzít ponaučení starého pána profesora a omlátit nám o hlavu, že pohádka původně nebyla pro děti, ale že jim byla postupem času jaksi vnucena? Že se jedná o kruté příběhy s drsným ponaučením? Ale také o příběhy, které tiší srdce čtenářů, byť jsou sebetragičtější? Činí tak i Závan klíčovou dírkou.

Je to krátký, ale působivý příběh, kterému nic nechybí. Pročež  nezbývá než dočíst poslední stránku, opustit plápolající  oheň ve Středosvětě, Rolanda a jeho ka-tet (aneb družinu) a říct „díky, sai Kingu“ – s vědomím, že už nikdy nebudeme mladí, ale snad také nikdy nebudeme staří na pohádky a dobré příběhy. Snad...

zpět na přehled06.08.2013 08:20,