portál pro milovníky knih
Lampa

Je dobré dát víc než detektivku?

Michael Connelly patří k nejlepším a nejčtenějším současným autorům detektivek thrillerového ražení. Dokázal spojit důvěryhodný popis fungování policejního (ale i soudního) aparátu s tradiční postavou „velkého detektiva", vytvořit zajímavé, přesto civilní padouchy a přidat pořádnou porci neuróz a fobií dnešního světa.

Jeho hrdinové jsou tak sice bez bázně, ale nikoliv bez hany. A nebo naopak. Jejich svět je špinavý, přestože se někdy špína skrývá za hodně napulírovaným zevnějškem – ale to není nic nového už od dob autorů kolem časopisu Black Mask. A jako většina populárních autorů thrillerů, i Connelly má svou vlajkovou loď (sérii s Harrym Boschem) a několik vedlejších projektů...

Horká linka do matrixu morálního marastu

Henry Pierce je mezi hrdiny těchto „bokovek" zatím výjimkou – nikde jinde na něj totiž nenarazíte. Ze dvou důvodů. Mladý šéf nadějně expandující firmy zabývající se supermoderními technologiemi jednak vystupoval v příběhu, který jeho potenciál coby hlavního hrdiny vyčerpal (dokonce bych řekl, že přečerpal); a jednak se pohybuje v prostředí, kde na jiné Connellyho „dítka" nenarazí (takže ho nepotkáme ani v roli vedlejší postavy).

Z poznámky o „přečerpanosti" potenciálu by se dalo soudit, že nejsem jeho příběhem zrovna nadšen – a byl by to správný úsudek. Ne snad proto, že by Horká linka byla špatným thrillerem – děj má spád, čtenář se dozví spoustu zajímavých podrobností (kterými se ovšem bude stydět pochlubit, neb román se krom jiného točí okolo internetového prodeje sexu) a celé to dává smysl (nádherně komplikované spiknutí se rozbije jen proto, že se snaží zabít dvě mouchy jednou ranou...). Přesto kniha úplně nefunguje.

Connelly totiž není zrovna vědecký autor – a velká část románu je vystavěna právě na vědě, respektive postavě vědce, který se snaží ve svém oboru o průlom. A pokud mu uvěříme, že dokáže svou analytickou mysl (pomocí tzv. sociálního inženýrství) zapřáhnout do služeb soukromého pátrání po záhadně zmizelé prostitutce, jejíž telefonní číslo „omylem" zdědil, nedokáže už nás zainteresovat na své druhé linii – tedy boji o onen zásadní průlom (natož v linii třetí, kterou tvoří obligátní zápletka milostná).

Čtenář Connellymu věří, že technická stránka románu „sedí", a nemá tendenci dohledávat si informace. Což je ale u podobného typu knih zásadní nedostatek. My naopak máme pokračovat ve svém sebevzdělání – a případně cítit potěšení při odhaleních, kde si autor skutečnost upravil pro potřeby příběhu. Druhý problém pak je, že celé technické linii a jejím motivům chybí nějaké hlubší zázemí – nevěřím, že by odrážely autorův dlouhodobý zájem, jsou spíše okamžitým využitím toho, co jej v jistém okamžiku jeho kariéry zaujalo, ale co neměl jak využít v jiných svých knihách.

Connellyho krok stranou je zde prostě příliš výrazný a nedosáhl na pevnou půdu. Což rozhodně neplatí o Mickeym Hallerovi.

Obžaloba jednoho systému podruhé ... a potřetí

Ten na sebe strhl pozornost v loni zfilmovaném románu Advokát (recenze zde). Jedná se hrdinu z druhé strany – kde se jiní snaží dostat padouchy za mříže, on se je snaží udržet na svobodě. Zná všechny kličky, triky, kdy zdržovat a kdy klienta prostě odepsat... a má opravdu velkou smůlu na případy, které se mu pod rukama mění v bomby ohrožující nejen kariéru, ale i život.

Český čtenář měl možnost seznámit se zatím s trojicí knih – každá je skvělým thrillerem, každá nabízí fascinující zápletku, která naplno umožňuje vychutnat si Hallerovu práci se systémem. A pokaždé obsahuje strhující souboj argumentů a protiargumentů, vzájemného kydání špíny na svědky a střet strategií obhajoby se žalobou. Ovšem v každém z nich je čím dál zřetelnější odklon od čistého thrilleru... čímž se vlastně naplňuje tendence přítomná v Connellyho románech odjakživa.

Jednou z největších deviz Michaela Connellyho je, že po dočtení jeho knih máte pocit, jako kdyby se vám dostalo víc než jen solidně odvedené žánrové zábavy. Tradici zahájil už román Černá ozvěna, který detektivku brilantně propojil s osudy nepříliš známé jednotky nasazované Američany ve Vietnamu (a především s psychikou jejích příslušníků).

Podobné triky předváděl i v dalších románech (obzvláště velkou pozornost si pak zaslouží dvojice Básník – Strašák)... Ovšem vždy to bylo v rámci čistého žánrového příběhu, který tak získával na hloubce a závažnosti. V knihách Rozsudek ráže 9 (Halley „zdědí" mediálně vděčný případ, kde však nelze věřit doslova nikomu) a Zrušený rozsudek (kde si musí Haller vyzkoušet úlohu žalobce) však jde o opačný princip: ono cosi navíc" dominuje a žánrový půdorys je třešničkou na dortu propracované obžaloby nefungujícího systému.

Jestliže v Advokátovi se spravedlnosti dostane skrze Hallera zadost (byť svéráznou cestou), v pokračování se ukazuje, že některé věci není v rámci systému možné potrestat. Zároveň se Connelly čím dál víc soustředí i na skutečnost, že zločinci už systémem dávno prorostli a nyní jej řídí (nikoliv pouze zneužívají!). Hallerovy příběhy tak záměrně – a nejen tím, v jaké fázi zločinu začínají (tedy před soudem) – oslabují požitek čtenáře detektivek (zakončený odhalením viníka a jeho trestem) a naopak se snaží své publikum pokud možno angažovat a donutit k přemýšlení.

A je pouze na uvážení každého čtenáře, zda na tuto hru přistoupí. Co by jinde bylo závažným porušením pravidel, se zde stává základním stavebním kamenem příběhu. Celá série je navíc ve své obžalobě systému i mile důsledná: pomocí hostování Harryho Bosche nebo Jacka McEvoye (hrdina Básníka) se autor může zaměřit na vyšetřování, soud i jeho mediální obraz. A zároveň tak jaksi mimochodem již poněkud monotónní série o Boschovi získává nový náboj (protože s Hallerem je pojí víc než jen soudní síň).

Jen škoda, že se na jejich úkor nedostává tolik prostoru vedlejším postavám, které se narodily přímo na stránkách Hallerových příběhů (třeba nový řidič, kterého získá Haller do své „kanceláře" v Rozsudku ráže 9) ... snad v budoucnu.

zpět na přehled14.02.2012 09:34,