portál pro milovníky knih
Lampa

Jdeme zabít bílou královnu

název knihyPohádka

nakladatelstvíODEON

číslo vydání1. vydání

místo vydáníPraha

rok vydání2013

počet stran379 stran

autor

jazyk vydáníČeština

literární formaromán

formát vydánítištěné vydání

isbn vydání978-80-207-1472-5

Petrovi je šest let. A kdo by v jeho věku nechtěl k večernímu usínání poslouchat pohádky? Petrův otec takovou jednu, na pokračování, pro něj má. Jde v ní o cestu, putování, na jejímž konci má být smrt (zlé?) bílé královny.

"Táta se ve spaní otočí, cítím pivo a tabák a vím, že teď je všechno v pořádku."

Ať už to chlapci dochází nebo ne, paralely mezi pohádkovou výpravou a skutečným životem otce a syna nabývají  na jasnějších obrysů, aby vyvrcholily v závěru první části knihy, kdy bílá královna dostane reálné obrysy, významné  a populistické političky. Jenže královna nemusí být  člověk, může jít o symbol systému, odlidštěného a prohnilého, tvora, který si nezaslouží respekt a měl by pokud možno zemřít. Bengtssonova Pohádka rozhodně moc veselá není a i když v ní krev ukápne jen na několika málo místech, bolest ve všech svých podobách prostupuje skrz na skrz z kapitoly do kapitoly.

“Neměli strach? Opravdický strach?”, otec mu odpovídá jednou z mnoha cenných rad do života: “Samozřejmě že jo. Ale když nemáš jinou možnost, je daleko snazší být statečný.”

Petr má zvláštního otce. Zdá se, že má inteligenci, která předčí všechny postavy, s nimiž se na své  cestě potkají. Jde o provokativně sympatickou postavu. Táhne vás to k ní, snad byste jej na chvíli i přijali za svého. Má totiž svého syna velmi rád, předává mu moudra, která zavání zkušeností (ne knihami). Především Petra vede k tomu, aby byl schopen v budoucnu (pře)žít. Proto chlapec nenavštěvuje jako ostatní školu.

Jenže Petr neví, co to je mít vlastní domov. Tím se mu stal samotný vztah s otcem a samotná existence – bytí  tady a teď. Domov nemá obrysy konkrétního bytu nebo domu, věci přicházejí i odcházejí, k lidem začnete něco cítit, abyste je pak v jediném okamžiku odstřihli. Je to smutná pohádka...

Stejně jako jeho syn, i vy pravděpodobně budete velmi tiše naslouchat každému slovu a bez rozmyslu jej vždy poslechnete. Jenže vy jste čtenáři, nepojí vás s ním tak pevné pouto jako Petra, proto budete mnohem ostražitější k tomu, co se kolem otce děje. Proč se vlastně tak často před někým schovává? Před čím utíká? S pochybnostmi se staví mezi vámi a otcem zeď, nechcete si jej tolik pustit k tělu, ostatně Bengtsson dělá maximum, aby vám komunikaci s touto postavou ztížil.

“Myslím, že se zase budeme stěhovat...”

Bengtssonova kniha mrazí. Přinejmenším její první polovina, kdy máte o chlapce obavy. Je malý a jakoby stále v nějakém ohrožení. A nejen to. Kolem něj (a věřte, že díky i kolem vás) se rozprostírá našedlá mlha tajemství. Petr pokládá otázky, ale jako by intuitivně cítil, že na některé odpovědi nedostane – a vy si s ním říkáte, že to bude tak snad i lepší.

Nezvyklá strohost jazyka je trochu jako žiletka, při  čtení máte pocit, že autor těch několik let, co knihu psal, trávil především nad škrtáním. Ne snad že by těch slov bylo tak málo, ale věty jsou krátké, hutné – a i když  hlavní hrdina žije pro umění – vyhýbají  se opulentní hře s jazykem a barvitosti.

Druhá část, to je Petrovi šestnáct, se zaměřuje na život s matkou, otčímem a nevlastní sestrou. Náboj zde už neobstarává všeprostupující napětí z tajemna, Petrův otec se ztrácí, zato jeho syn si z něj něco odnáší, žije v přímém rozporu s matkou a sestrou. Společenská prestiž se mu stává objektem útoku, pokrytecké úsměvy na ulici i na večírcích si bere jako terč a protipól své existence.

V poslední, třetí části knihy Petr dospěl, mnohem víc však utíká myšlenkami ke svému dětství. To jako by rozbíjelo jeho stabilitu, narušovalo osobnost. Tentokrát se schovává Petr, utíká, před čím? Před normálním vztahem? Před komunikací s okolím? Pije, kouří, ale stále maluje obrazy. A právě ty mohou být prostředníkem mezi jeho duší a světem. A třeba i rodinou.

"Jdeme,” řekne táta. “Tady bůh není.”

Začíst se do Betngtssonova díla není nic obtížného. Kapitoly jsou jako jeden lidský nádech a jednotlivé věty tak strohé, že v nich musíte hledat scházející slova, která by vám postavy přiblížila. Styl bez kompromisů, bez pomocné ruky a bez naděje na pořádné štěstí. Možná že tam někde je, jen se k němu Pohádka nedostala.