portál pro milovníky knih
Lampa

Jak kvetl Kvítek karmínový a bílý

název knihyKvítek karmínový a bílý

nakladatelstvíArgo :

číslo vydání1. vydání

místo vydáníPraha

rok vydání2014

počet stran917 stran

autor

jazyk vydáníČeština

literární formaromán

formát vydánítištěné vydání

isbn vydání978-80-257-1326-6

Anglicky píšící, původem nizozemský autor Michel Faber má na kontě tři romány (debut Pod kůží se dočkal nedávno skvostné filmové adaptace)a dvě sbírky začasto fantastických povídek. Ale i kdybych o tom nevěděla, budu ho při četbě přísně historického „Kvítku karmínového a bílého" podezírat, že je člověkem, kterému fantastično ulpělo v duši. Přináší důkaz, že fantastika nemusí být přítěží, že spisovateli pomáhá vidět netradičně a s nadhledem.

Prostor a čas

„Kvítek karmínový a bílý" se odehrává v srdci viktoriánské éry a líčí jednu etapu v životě mladé prostitutky. Faberovu robustnímu románu však není nic vzdálenějšího než líbivost nebo levná senzace. O chodu bordelů a o prodejné lásce se dychtivý čtenář dozví méně, než by čekal. Zato ho dokonale pohltí svět Londýna v polovině sedmdesátých let 19. století. Pro srovnání... Zolova „Nana" se odehrává se o pár let dříve, ovšem ve Francii, zdaleka ne tak úzkoprsé jako tehdejší Británie. Pokud vám vyvstanou na mysli obrazy a skici Toulouse-Lautreca, na nichž zachytil prostředí nevěstinců, jste blízko, ale posuňte se o dobrých patnáct let kupředu. Vzpomenete-li Dickensova díla, nenajdete v nich průkaznou zmínku o prostituci; krom toho patří první polovině století, biedermeieru.

Viktoriánství dodnes představuje model muži řízené společnosti (vzdor panující královně) spoutané až k nedýchání etiketou, pravidly a předpisy, konformní a neprostupné: „navrch fuj, vespod fuj". Právě období sedmdesátých, osmdesátých let budí náš zájem, protože se až příliš podobá dnešku, a zároveň se ostře liší. Hrkající vlak světových dějin se rozjel plnou parou, otevřeným oknem budoucnosti vstoupila Nová doba. Startovala moderní výroba, terciální sektor, finančnictví, technické vynálezy. Každodenní skutečnost začal naplňovat bezpočet drobností, které dotváří náš prostor i dnes. Kuriózně mezi ně patří i vibrátor, tehdy vynález usnadňující lékařům manuální léčbu ženské hysterie ...

Život tehdejší smetánky pokládáme v dnešní západní civilizaci za běžný standard. Ale leckde na Zemi pobývají lidé v chudinských favelách tak, jak živořila viktoriánská spodina. Až do časů druhé světové války bylo v Evropě velice obtížné uniknout ze svého sociálního prostředí. Spořádanost a spokojenost navenek, oslnění vědeckotechnickým a průmyslovým rozletem, uvnitř ložiska nespokojenosti a rozkladu – to spojuje náš věk informací a druhou polovinu 19. století, tady tkví jádro naší fascinace viktoriánskou dobou.

Na druhou stranu - žijeme jinak, čas nám ubíhá rychleji, do naší reality se prodraly zázračné technologie, změnila se hodnota řady položek ideových a fyzických. Jsme nedůslední, povrchní a maximalističtí, na oděvy, vztahy, věci a slova mnohem nedbalejší: není zapotřebí pečovat o ně, uchovávat je, přemýšlet o nich ...

Michel Faber přiměje čtenáře prožít viktoriánský rok s mimořádnou sugestivitou. Jen spisovatel (nebo výtvarník zabývající se dobovými rekonstrukcemi), který se pokusil pracovat s historickými fakty, ocení, jak obrovské úsilí muselo stát Fabera, aby shromáždil a ověřil všechny údaje. Nemálo z nich zůstává v pozadí, fungují jako studie, skici k obrazu. Autor nepodlehl pokušení a vybral z nich pouze to podstatné pro vyprávění; a především - zobrazil je s lehkostí a uvěřitelností.

Přesto, odhlédnuto od autorovy sdělnosti a pečlivě připraveným vysvětlivkám skvělého překladatele Viktora Janiše, čím lépe se čtenář orientuje v anglických dějinách a kulturních souvislostech nejen té doby, tím více si román vychutná (praktiky prostitutek, situace ve fabrikách, lovení jablka atd.) ...

Osoby a obsazení

Obávám se, že čtenář, dobovými zvyklostmi nepoučený, plně nedocení některá rozhodnutí protagonistů a následné zvraty děje. Sociální determinace tu působí dvojím způsobem: jednak omezuje hrdiny samotné uvnitř bariéry zákazů a očekávání, za druhé jim znemožňuje pochopit jednání jejich protihráčů a/nebo partnerů z jiné společenské vrstvy. Dramatické až tragické konflikty se pak rodí jak ze základního nedorozumění mezi dvěma osobnostmi rozdílné mentality, tak i z direktiv kastovního prostředí a praktických podmínek existence v něm.

Postmoderní kultura může čtenáři překážet v uvědomění si některých klíčových momentů. Bylo běžné, ba žádoucí (nejen v Británii, i tady u nás, až do dvacátého století), aby muž trávil večery v pánské společnosti mimo domov, o který dbala milující ženuška. Ještě před druhou světovou válkou nebylo vhodné objevit se na ulici bez pokrývky hlavy, případně rukavic. Osvícenecké, nábožensky podložené snahy o pozvednutí padlých a hřešících z okraje společnosti nám připadají naivní a směšné, ale reformátoři jen léčili sociální choroby těmi prostředky, které měli k dispozici, podobně jako tehdejší lékaři používali metody z dnešního hlediska pošetilé a neúčinné. A přece tihle odhodlaní blouznivci s nezbytnou biblí v ruce položili základy sociální péče.

Erotické scény tvoří integrální součást příběhu a stejně jako další prvky líčení mohou být nazvány naturalistickými – což je součást autorovy hry: nic samoúčelného, pouhý prostředek, který přiměje čtenáře stát se spoluaktérem příběhu. Jenže dneska nejsme na neupravená svlečená těla zvyklí, podvědomě spojujeme nahotu s krásou, úhledností, případně se svůdně odhalujícím oděvem. Představa viktoriánské nahoty, neestetizované fotoshopem, depilací a zkrášlujícími prostředky, zasazené do kontrastu složitého, těžkého, přezdobeného, tuhého oblečení, které obalovalo i děvky, současníka trochu vyděsí.

Na knižním trhu najdeme kvanta rádoby historických románů. „Kvítek karmínový a bílý" k nim nepatří. Je více než velkolepou kronikou viktoriánského Londýna, představuje most mezi minulostí a dneškem. Vybírá si modelové postavy dané éry: mladou ambiciózní prostitutku, šlapku „se zlatým srdcem", floutka, který se změní v podnikatele, a jeho manželku připomínající šílenou paní Rochesterovou z „Jane Eyrové", muže kolísajícího mezi křesťanskou vírou a přirozenými city, nehezkou reformátorku, intrikánskou služebnou, opomíjenou dcerušku, počestného lékaře, krutou majitelku nevěstince, bláznivé literáty a hýřily, sešlého mrzáka prosáklého chlastem... Limitovaný počet postav obsáhlého díla a dokonale vypjatý oblouk děje svádí k představě divadelního dramatu; ostatně kniha se dočkala úspěšného seriálového zpracování.

Protagonisté, s jejichž nitrem nám spisovatel umožní splynout, se zároveň od svého stereotypu odchylují. Každý je svým způsobem ambivalentní, v kladném profilu nese větší či drobnou skvrnku, zápornost skrývá pozitivní rys či polehčující okolnost. Faber vytváří své hrdiny jako drahokamy broušené do faset. Podle světla, jaké je ozáří, takoví se nám v tu chvíli zdají, v záblesku dokáží čtenáře zaskočit nepředvídaným skutkem. Tak tomu bývá i v realitě... Michel Faber dokonale rozumí lidem, dospělým, dětem – i zvířatům, jimž přiděluje stejně důležitou roli jako lidským bytostem, aniž by sklouzl k cukrovému sentimentu. Probírá se myšlenkovými pochody svých postav; může se vám po přečtení stát, že budete podobně prověřovat vlastní intelektuální a psychické reakce.

V tvrdě patriarchálním viktoriánském světě představuje „Kvítek karmínový a bílý" silný ženský příběh; či přesněji několik příběhů odlišných žen, jejichž cesty a snahy se slévají v jediný pramen, byť s odlišnými důsledky. Těch několik v zásadně pozitivních postav, ač s různou úlohou ve vyprávění, patří výhradně ženám. Nejsou konstruovány jako ukázkově vzorné, ale mají odvahu jít za svým cílem proti dobovým konvencím, ať už je na konci čeká cokoliv. Tak, jak současná civilizace vyrůstá (nejenom) z viktoriánských kořenů, i hrdinky Faberova románu předjímají některé typy dnešních žen. Dokážeme si představit, jaké místo by zaujímaly ve společnosti jedenadvacátého století, do kterých subkultur by se zdárně zapojily.

Brána se zavírá

V obdivuhodně důmyslné konstrukci románu proběhnou osudové momenty zrychleně, ve zkratce nebo jakoby za paravánem... opět evokují skutečnost. Autor je nerozebírá, nepitvá, neodhalí. Nutí čtenáře už úvodními řádky, aby se ponořil do děje, do myslí jednotlivých postav, a sám se příběhu účastnil jako neviditelný, ale chápající a citlivý svědek. Faber nenese hotové pokrmy na stůl, jen rozestře ingredience na servírovací stolek a nabídne – je tu všechno, poslužte si sami. Jako v dobré klasické detektivce pobídne vnímavého čtenáře, aby porozuměl a složil si souvislosti až do těch nejniternějších, nejskrytějších, odsunutých mimo záběr knihy. Šlahounky vazeb, průzračná živá vlákna vztahů se natahují, smršťují, stýkají za realitou vymezenou pro bojující Sugar i blouznivou Agnes, až se spojí mimo prostor a čas.

Někdo si posteskl, že román končí cliffhangerem – že má otevřený konec. Ale vždyť vyprávění nic neschází! Je skončeno pro (pozůstalé) hlavní osoby šťastně, tak dobře, jak je to jen možné. Přesně odhadneme, jak se děj bude vyvíjet dál, třebaže zlé náhody vždycky hrozí udeřit. I v tomto bodě Faberův text následuje život: všichni jsme herci nekonečného spletitého příběhu, v němž ani zrození, ani sňatek (či rozchod) ani smrt neznamenají konec, jen přechodné přerušení v proudu vyprávění... dokud ve vesmíru bude existovat jediná entita nadaná inteligencí.

Přečetla jsem „Kvítek karmínový a bílý" na jediný zátah. Chce se mi k té knize vracet a znovu si ji pročítat. Obrovská úleva - narazila jsem na dokonalé dílo, navíc kongeniálně převedené do češtiny (a že překlad musel být nesmírně náročný a citlivý!). Je tak promyšlené, že by mohlo posloužit jako učebnice literárního řemesla. Spojuje tradici velkého evropského románu a švih i otevřenost moderní doby. Někomu, koho uchvátilo „Padesát odstínů šedi", se třeba zdá, že autor potřeboval příliš mnoho slov a prodléval na detailech – ale slova jsou důležitá, detaily mají svoji váhu, jinak se kniha mění v reklamní klip, v hamburgerové spisky nebo experimentální chuchvalec myšlenek.

Při veškeré čtivosti a živosti svého díla klade Faber klíčovou otázku: do jaké míry, jak hluboce a nenapravitelně ovlivní doba lidi, kteří v ní žijí? Připadá vám, že jsme v demokracii unikli křiklavým majetkovým rozdílům viktoriánských časů, a zbytek je v pořádku... Za náklady na jeden bezvýznamný VIP ples by se dalo pořídit pět kochleárních aparátů pro neslyšící kojence; jen vypůjčit si nepříliš luxusní róbu na takový společenský večer stojí tolik, co činí minimální mzda na měsíc. A jsme si naprosto jistí, že nás postmoderní éra rovněž neformuje k obrazu svému, jenom nenápadněji?

Faberův román obsahuje zdánlivě nenápadnou, pronikavou epizodu, kdy holčička spálí milovanou loutku kvůli drahému dárku („vždyť byla ošklivá a stará!"). Zoufalý pláč dítěte, které je manévrováno, aby se řídilo podle daných představ a obětovalo srdce tomu, co se sluší (nosí, líbí...) a co je obecně očekáváno, v sobě ukrývá podobenství dnešního světa. V přísunu nových a nových hraček se máme ve jménu komerce, módy, snobství, údajného pokroku vzdát věcí, na kterých lpíme. Jedno se díky osobnostem podobným hrdinkám z „Kvítku karmínového a bílého" přece změnilo: získali jsme svobodu odmítnout.