portál pro milovníky knih
Lampa

Jak Bažináč měnil tvář světového komiksu

Pokud si položíme otázku, zda má cenu recenzovat čtvrtý díl komiksové série z 80. let, zněla by odpověď NE pouze v případě, že by se nejednalo o některé ze zásadních děl světového komiksu. Takových u nás navíc mnoho nevyšlo, jen málokterý hrdina má dost dechu, aby jeho tehdejší inkarnace byla čitelná do dnešních dnů. Ale Bažináčovi Alana Moora se to daří.

Díky tomu, jak u nás v posledních letech vycházejí zásadní komiksová díla, o která nás předchozí režim ochudil, dostáváme pomalu ale jistě ucelenější obrázek o tom, co se vlastně v komiksu před lety dělo. Pochopitelně je to obrázek subjektivně zabarvený výběrem českých nakladatelů, ale můžeme s klidem předpokládat, že ti se snaží o vydávání toho nejlepšího, co komiksy nabídly - mají v tom totiž o dost víc peněz než čtenáři.

Naštěstí Bažináč se po dlouhém rozjezdu, zdá se, uchytil, a tak můžeme sledovat nejen vývoj zajímavé postavy pod rukama komiksového velmistra Alana Moora, ale zároveň vidíme vývoj narativních komiksových postupů, protože i Bažináč (anglicky Swamp Thing) patřil ve své době k nejsilnějším experimentálním platformám. S klidem můžeme říci, že bez něj by nebylo Sandmana v podobě, v jaké jej známe - vzpomeňte si na Preludia a Nokturna, první Sandmanovu knihu, kde Gaiman ještě hledá svůj styl. První Sandman byl o poznání hororovější než ty ostatní a svůj podíl na tom měl zcela jistě i Bažináč.

Ale ani Bažináč by nevznikl bez předchůdců. Jak u Moora, tak u Gaimana můžeme sledovat jasnou stopu ještě o něco dále do minulosti, k Dobrodružstvím Luthera Arkwrighta, které začal psát Bryan Talbot už v roce 1978. Vzhledem k tomu, že komiksy staršího data nevycházejí v češtině chronologicky, jeví se tvorba tohoto celkového pohledu na vývoj komiksového média neobyčejně zábavnou.

Co konkrétně nabízí čtvrtý Bažináč? Než začneme psát o konkrétním ději, je potřeba navázat na předchozí odstavce. Od Talbota si Moore půjčuje záznam paralelně existujících světů, které se mohou současně - a přitom přehledně - odehrávat pouze v komiksu. Také si vybírá (a daleko rychleji než Talbot) hlavní dějovou linii, které věnuje největší prostor. Na rozdíl od Talbota používá Moore daleko raději magii a zásahy vyšších entit.

První dvě povídky jsou jakýmsi dokončením předchozí čistě hororové knihy Láska a smrt, zejména druhá povídka s názvem Tanec duchů o domě, který se musí neustále rozšiřovat, aby rány kladivem přehlušily výstřely zbraní, které vyráběla rodina majitelky domu. Komorní horor ve strašidelném domě, klasické téma, ale v podání Moora poměrně zábavné.

Lepší část však teprve následuje, a to od čtvrté kapitoly, která je jasným odkazem na již zmíněného Arkwrighta. Svět se hroutí a prolíná s čímsi zvenčí, nastává apokalypsa, kterou musí odvrátit Bažináč společně se Johnem Constantinem aka Hellblazerem. Skvěle propracovaný příběh o tom, co Moora skutečně zajímá, strhává čtenáře i po čtvrtstoletí od svého vzniku. Nese se sice trochu v duchu Indiana Jonese, ale jen ve své první fázi, kdy se hrdinové vypravují zastavit sektu domorodých mágů.

Můžeme s klidem prozradit, že se jim to nepodaří, a svět vykročí ke své zkáze. Až v tomto okamžiku se ukazuje, jak dobře měl Moore promyšlenou celou strukturu příběhu o Bažináčovi od samého počátku. Objevují se postavy z předchozích částí, aby se zapojily do záchrany světa, i když jsou jejich šance mizivé.

Hejno vran nabízí doslova a do písmene mnohé efekty, které si užije každý milovník komiksů a mysteriózních příběhů, navíc mystik Alan Moore ani zde nezapomíná na mravní ponaučení, které by u kohokoli jiného působilo možná trošku šroubovaně, avšak zde tomu tak není. Sledovat Bažináče během jeho putování připomíná také trochu zmatenost Leeloo z Pátého elementu (i když je to naopak a ona připomíná Bažináče), ale elementál země se během něj konečně dozví, kdo a čím ve skutečnosti je.

Moore zde opět nabízí gejzír nápadů, jejichž potenciál skvěle staví evoluční schodiště vzhůru k modernímu komiksu. Nakonec nezbývá než znovu zopakovat, jak záslužné je jeho vydávání u nás - bez něj bychom v češtině marně hledali vývojový článek mezi tvorbou Bryana Talbota a Neila Gaimana.

Tagy:komiks