portál pro milovníky knih
Lampa

Hostina mistra kuchaře

název knihySlavnost Johna Saturnalla

nakladatelstvíArgo :

číslo vydání1. vydání

místo vydáníPraha

rok vydání2013

počet stran370 stran

autor

jazyk vydáníČeština

literární formaromán

formát vydánítištěné vydání

isbn vydání978-80-257-0789-0

Poslední román Lawrence Norfolka, Slavnost Johna Saturnalla, se znovu obrací do historie. Po Lemprièrově slovníku a Papežově nosorožci, s nimiž už se český čtenář mohl seznámit v překladech Tomáše Hrácha, přichází Norfolk s obrazem Anglie 17. století, viděné skrze okno kuchyně.

Před sebou máme příběh chlapce, který se díky své výjimečné schopnosti, svému "démonovi" čili umění neomylně rozpoznat čichem koření použité při vaření, dostane do panské kuchyně, stane se tu hlavním kuchařem a po válce mezi králem a Oliverem Cromwellem bojuje i o srdce dcery majitele panství Lukrécie.

Na časovém určení, kdy se Johnův příběh odehrává, však ve skutečnosti tolik nezáleží. Můžeme se pokusit ho uhadovat podle stylu pseudoautentické kuchařské knihy, která svým jazykem i rétorikou odkazuje k dávným textům, v nichž autoři hýřili biblickými přirovnáními a káli se, že nedosahují velikosti svých předchůdců. Můžeme oceňovat rafinovanost, s níž se historie do příběhu dostává spíš za pomoci narážek na "tu Bourbonku", které král zobe z ruky (neboli Henriettu Marii Bourbonskou), a oddechnout si, že Jeho Výsost je skutečně Karel I. Stuart, když se na scéně poprvé objeví Oliver Cromwell. Jenomže pak přichází poznání: "Celou kolonou tehdy proběhla novina, že je to armáda parlamentu. Velel jí Fairfax s generály Wallerem a Cromwellem. Další jména, pomyslel si John s pohledem upřeným na vlnící se linii, ..." Jména nejsou podstatná. Jména jsou jako ingredience - jedna z mnoha.

Ve Slavnosti něco najde každý: trochu mýtu (kromě Saturnových slavností, k nimž odkazuje jméno i původ hlavního hrdiny, je tu mýtus o Tantalovi), trochu bible (jedna ze scén odehrávající se při cestě malého Johna na panství Fremantlů jasně odkazuje na příběh obětování Izáka), špetku receptů, hrst červené knihovny v příběhu Johna a Lukrécie, pohádkový konec, v němž je zlo, ztělesňované především náboženskými fanatiky, spravedlivě potrestáno...

Co téhle hostině trochu škodí, je, že - snad kvůli příliš  mnoha chodům - autor občas příliš pospíchá a nedbá  na detail. Jak jinak si vysvětlit, že ačkoliv všichni za války na fremantlovském panství strádají, po válce je jeho obnova přímo zázračně rychlá, potíže s financemi rychle zažehnány výběrem dlužných daní (jako by se válka poddaných nedotkla), Lukrécie, která společně s ostatními chodila v otrhaných šatech, vytahuje ze skříně šaty sváteční, a na okna domu se jednoduše znovu zavěsí sametové závěsy. (Ostatně, když už byla řeč o těch ingrediencích, nemůžeme si při válečných epizodách nevzpomenout na Jih proti Severu, a závěsy nespojit s návštěvou Scarlett u Rhetta Butlera, při níž ho chce požádat o peníze na záchranu rodné plantáže, oděná do šatů právě ze sametových závěsů, nebo vaření bot s dopisem z války, v němž se líčí totéž, a celý vztah Johna a Lukrécie se vztahem Scarlett a Rhetta, podobně oscilujícím od nenávisti k lásce.)

Co textu naopak velmi prospívá, je autorova schopnost proměny a zživotnění věcí: záplavy kopřiv vyrážejí na zteč, na stráních se vzpínají zářící praporce rostlin, kameny burcují hladinu vody z klidu, žalmy hladí stěny... Děj najednou není jen příběh, ale celý svět. Žije, dýchá a krvácí - a přes nedostatky a námitky nutí čtenáře, aby se do něj ponořil a nad hladinu vyplaval až na samém konci.