portál pro milovníky knih
Lampa

Hádanky hravé i ohrané

Kniha Zuzany Pospíšilové Hádám, hádáš, hádáme vydaná nakladatelstvím Portál poprvé v roce 2007, podruhé pak o dva roky později, vypadá na první pohled velmi sympaticky – je příjemných rozměrů co do výšky, šířky i tloušťky, je přehledně řazená, jasně uspořádaná. Jednomu hádanému pojmu připadá jedno čtyřverší, jedno rozluštění, jedna ilustrace, to vše na jedné dvoustránce. Dvoustrany o čtyřech, častěji ale o šesti básních jsou pak tematicky spojeny (Květiny na zahrádce, Květiny na louce, Jarní květiny, Obilí, Listnaté stromy...) a tvoří kapitoly (Rostliny, Zvířata, Dopravní prostředky, Naše tělo a oblečení, Věci kolem nás). Kniha má tedy podobu jakési encyklopedie pro nejmenší. Je dvěma slovy „ke koupení". S knihou čítající 48 básniček - hádanek jistě neprohloupíte, neboť je, dle její anotace, určena dětem od dvou do sedmi let, a tak s klidným srdcem mohu napsat, že si ji ani dospělí ani dítě nepřečte jedním dechem. Tak se koneckonců encyklopedie ani nečtou. Proto vám v mysli zůstane jako kniha půvabná, poučná, přehledná, prostě perfektní. Já si ji nicméně přečetla celou a jedním dechem. Bohužel.

Skvělé vizuální řešení

Ale začnu zeširoka. Zuzana Pospíšilová je profesí dětská psycholožka a věnuje se práci s dětmi mladšího školního věku. Těm, stejně jako dětem předškolním, je určena většina jejích děl. Dá-li se věřit internetu, vytvořila již 82 knih, což je číslo co do počtu úctyhodné, respektive varující. Především tím, že jsem v jejím „booklistu" nenašla knihu starší roku 2006. Ale abych byla spravedlivá, mnohé z jejích děl jsou leporela, která si jistě množstvím textu nezadají např. s Veršovanou encyklopedií s dvěma sty stran. Vzhledem k množství titulů je vlastně nasnadě ale rozhodně ne dobře, že se tu a tam básně v různých knihách opakují, parafrázují, užívají stejná přirovnání atd. (např. báseň o tramvaji či o tisu ve Veršované encyklopedii a v recenzované knize, báseň o ananasu zde a v knize Poznáváme písmenka). Je úsměvné, že autorka tak po šesti letech publikační práce vykrádá sama sebe.

Recenzovaná kniha je ale skutečně perfektní po vizuální stránce. S orientací v ní by neměl problém ani avizovaný dvouletý „čtenář". Ilustrace jsou věcné, jasné, soustředí se na podstatu prezentovaného objektu (např. v poměrně náročné sekci týkající se částí obličeje jsou hádané výrazy zveličené, ale jsou zobrazeny vždy v celém obličeji, není tu tedy ucho, nos, oko odtržené od těla, děti celou dobu vidí, kde prezentovaný výraz na obličeji opravdu je). Rozluštění hádanek je pak s hádankou samou barevně spojeno a je umístěno v zápatí na stejné stránce, nikoliv přímo pod hádankou. Hledaný výraz tedy není umístěn hned u básně, kde by jej zdatnější čtenář bez problému přečetl a hádání by pozbylo smyslu, ale zároveň není tak daleko, aby jej nebylo možno hladce najít. Sympatické je také to, že záchranná vozidla jsou zde zobrazena i s telefonními čísly 150, 155, 158.

Po obsahové a formální stránce jsou v knize básně hravé, s neotřelými metaforami a hrou s jazykem (stroužky česneku „každý ve svém obleku", kukuřice má „žluté perly" atd.), odkazují na tradiční podobu hádanek („motá nitě, krejčí není / plete sítě, rybář není" v básni o pavoukovi), autorka pracuje se stereotypy (pyšný páv, zlodějská straka, ovce se zvonecem, chytrá liška atd.), které tu nejsou jako projev rigidity, ale pomáhají dětem s luštěním hádanek. Rýmy jsou mnohdy jednoduché, lehce zapamatovatelné (letadlo x napadlo, z kopečka x kolečka), odkazují na jiné až notoricky známé básně, či písně (např. Hrubín – král x bál, píseň Petrklíč – klíč x petrklíč, Plíhal – tři x nepatří, Suchý – židli x bydlí atd.), ale přitom nejsou hloupé nebo laciné. Autorka malým čtenářům tu a tam rozšiřuje slovní zásobu o neotřelá slova (švestka je tak „slivoň"), v knize najdeme hádanky o pro děti neklasických květinách (gerbera, jiřina, orchidej, divizna, kolovník).

Co tedy vlastně jinak moc pěkné knize vyčítám? V zásadě jen pár věcí, které ale svojí četností bijí do očí a hrozivě se devalvují. Jsou to notoricky se opakující verše, rýmy pro rýmy, faktické chyby, nelogičnosti a stylistické chyby. Slovo přece najdete na každé dvojstraně aspoň třikrát, texty hádanek doslova přetékají rýmy jako je „Každý kluk i holčička (každý děd i bába) / ví že je to ...", verši „jmenuje se...", „správně je to...", „je to přece...", „poznali jste...", „poznáme vždy...", „víš co je to?" „ptáte se kdo?", „kdopak je to?", „která?", „koho?", „kdo?". Jistě, kniha je plná hádanek, takže výše uvedené vlastně k hádankám patří. Pokud se ale autorka rozhodla postavit vedle sebe tolik hádanek, musí být také schopna se vyrovnat s úskalími, které tento žánr nese. A použití tázacích zájmen mezi ně jistě patří.

Když se jména pořád rýmují

Pro vlastní zjednodušení pracuje autorka často se jmény dětí (na jedné dvoustraně lze nalézt „utrhneme pro Elišku x krásně žlutou pampelišku", „pije ho i Emánek / je to pravý heřmánek" a na závěr „vzpomene si Madlenka / jak vypadá pomněnka", jinde v knize zase „jestlipak ví Adina, / že tohle je kladina", „světaznalá Bára / ví, že je to para", „určitě to ví i Líza / bílou kůru má jen bříza", popřípadě opravdu ohavný verš „kozel by tě trk / když nepoznáš..." - smrk, krk atd.). Ze stejného ranku rýmu pro rým jsou pak přirovnání typu květák x světák - co je na květáku světáckého?, je jen bílá, bohužel x Kdo? No přece petržel – co je tak tristního na tom, že petržel je bílá?, „panel nebo obří žábu x stavbař zvedne na jeřábu", v hledání rýmu pro slovo „cisterna" autorka užila verš „hádačka jsem mizerná" – pokud je hádanka mizerná, proč je tedy obsažena v knize? atd.

V textech lze nalézt faktické chyby či nepřesnosti, což mi u literárního útvaru, který je založen na přesném vyjádření, přijde dost fatální. Autorka např. tvrdí, že loket máme pouze „na parádu", já tedy osobně mám loket především za kloub umožňující ohyb ruky, nijak esteticky převratný mi nepřijde. Taktéž jsem ještě neviděla míchačku, která by vedle míchání ještě „hnětla a mačkala", z verše „komu z větví ptáček pípá? X správně, děti, je to lípa." docházím k názoru, že základním atributem lípy je pták na větvi. Lze se tu také dočíst, že orchidej je „vzácná kytka", kterou díky hypermarketům máme doma všichni aspoň v pěti provedeních, že čelenku lze doporučit „všem holkám i pro Lenku" – Lenka tedy není holka? atd.
Mezi stylistické chyby počítejme např. kontaminaci – mít vlohy nikoliv na co, ale „k čemu". Básně tu a tam vypadávají z rytmu („velký je,[a] navíc těžký x všude musí chodit pěšky.").

Ilustracím Evi Rémišové a jejich přednostem jsem se věnovala již výše v textu. Zopakuji zde pouze to, že jsou konkrétní, ilustrativní, precizní. Plní přesně tu funkci, kterou mají. A vedle autorky textů se Eva Rémišová vlastně stala spoluautorkou knihy, protože její obrázky mají stejnou výpovědní hodnotu jako texty, jeden bez druhého nemohou stát, odkazují na sebe. Jediné, co mi uniklo, je ilustrátorčina potřeba opatřovat antropomorfními znaky (jako jsou oči, ústa, nos) také předměty, které k tomu ale ničím nevybízí, naopak přimalování obličeje jejich dokumentační funkci velmi znejasňuje – proč má podlaha, židle, zeď, botník, vidlička nebo cvičební náčiní oči? Navíc je jejich umístění zhusta velmi násilné (na stranu skříně, do sedáku židle apod.).

Knihu Hádám, hádáš, hádáme jsem koupila jako vánoční dárek svému synovci. Ten ji ve svých čtyřech letech už rok a půl miluje. Ale i on už si pár nelogičností v textu povšiml. Inu není všechno zlato, co se netřpytí.