portál pro milovníky knih
Lampa

Fantasy z krajin Ghúlů a Ifrítů

název knihyPůlměsíční trůn

nakladatelstvíGorgona

číslo vydání1. vydání

místo vydáníPraha

rok vydání2013

počet stran371 stran

autor

jazyk vydáníČeština

literární formaromán

formát vydánítištěné vydání

isbn vydání978-80-904952-2-7

Doktor Adúla Maslúd je poslední z lovců ghúlů. Poslední a starý. Kdysi mocné a slavné bratrstvo, jako tolik jiných věcí, patří minulosti. Ovšem děsivé bytosti temnoty, plody krvavé černé magie, jsou přitom stále početnější. I tak je však zkušený ochránce lidských životů šokován, když narazí na celou smečku ghúlů a podivného šakalího démona. Adúla a jeho spojenci – mladý derviš, dívka měnící se ve lvici a manželský pár alchymistů a možná i tajemný zločinec Sokolí princ – budou muset v srdci vznešeného sídla kalifů, přenádherném Dhámsavátu čelit zlu, které hrozí smést vše lidské.

Debut (ne)právem oslavovaný? 

Kolem prvního románu Saladina Ahmeda se strhl docela poprask. Půlměsíční trůn letos vyhrál cenu časopisu Locus pro nejlepší debut (kde se dostal do skutečně zajímavé společnosti – např. Paola Bacigalupiho, Susanne Clarkeové, Coryho Doctorowa a dalších) a nad to ještě zabodoval nominací na Nebulu a Huga. V podstatě tak uspěl v trojici nejvýznamnějších ocenění fantastiky.

Což  je zajímavé. Na první pohled se totiž jedná o ještě  nepochopitelnější příklad, než byla nominace Kevina Hearneho u naší domácí Akademie (o Kronikách železného druida jsme psali zde). Jenomže v Hearneho případě se dle mého jednalo o kombinaci touhy po pořádné řachtandě (v dobrém slova smyslu) a neochoty hlouběji o fantasy přemýšlet – což je naopak něco, co v zahraničních nominacích cítím.

Aby bylo jasno. Půlměsíční trůn je na první pohled tuctový dobrodružný příběh. Parta hrdinů (kteří jsou hrdiny od začátku do konce), nejčernější zlo, lidské oběti, záhadní bandité mající v sobě trochu temnoty i šarmu Černého tulipána, degenerovaný kalífa, příběh jdoucí přímočaře od jedné bitky k druhé až k velkému finále, přičemž informace se objeví vždy, kdy je potřeba a bez jakýchkoliv komplikací. A navíc, český čtenář odkojený Sapkowského povídkami o zaklínači Geraltovi z Rivie si posměšně odfrkne i u hrdiny-profesionála.

Tohle se prostě jeví jako storka, o které každý ví, že jich je dvanáct do tuctu. Což je ta chvíle, kdy bychom se měli na knihu podívat podruhé.

Pak velice jednoduše identifikujeme důvody, proč kniha vyhrála zmíněnou cenu Locusu. Ahmed je typem autora, který pomalu mizí, ale ve fantastice má krom tradice pořád ještě i silnou přítomnost – vypracoval se skrze povídky. Proto jeho debutovému románu nemůžete vytknout formální nedostatky. Tohle je ukázka poctivého vypravěčského řemesla. Děj je přímočarý, nikoliv však primitivní. Scény jsou dobře vystavěné, autor neplýtvá slovy a umně střídá akční, hororové (a dosti krvavé) i lyrické pasáže, takže těch tři sta šedesát stran českého vydání si dáte jako malinu – no, vzhledem k prostředí spíše datli. 

Co Šehrezáda vyprávěla až po desáté hodině 

Ahmedův román je totiž důsledně kvaziarabský. Což znamená,  že Ahmed (mimochodem, jeho původ je nádherný mišmas: libanonsko-egyptsko-irsko-polský) nečerpá primárně z učených knih o arabské kultuře, ale spíše z obecné představy o arabském světě, formovaném pohádkami Tisíce a jedné noci a vůbec filtrem popkultury. Takže čtenář, který má za sebou řekněme takovou Dunu (pamatujete na fremeny, šaj-hulůda, padišáh imperátora, džihád?), nebo sandmanovskou povídku Ramadán či třeba romány Petera V. Bretta (především Pouštní kopí) se bude cítit jako doma (rozhodně víc, než u historickými a teologickými detaily nacpané epické jízdy R. Scotta Bakkera Princ ničeho – recenze zde)

A nedojde mu, že Ahmed, ten tradiční až konzervativní vypravěč hrdinské fantasy, je docela radikální. Nominace na Nebulu a Huga zdaleka nedostal (jen) za to, že využil arabské kulisy. Pravda, ty kulisy jsou živé a barvité. Od titulů a drobností jako pochutiny a vůně na tržišti přes materiály, které autor zmiňuje, po svéráznou variaci na islám – je prostě vidět, že Ahmed píše i poezii a má pro slova a jejich barvu cit. Ale vtip je v něčem jiném.

Zmíněná Duna sice měla rámcově „arabské“ pozadí, ale hrdina byl ze „západního“ šlechtického rodu. A Peter V. Brett pochopitelně střídal „západní“ a „arabský“ pohled. Jinými slovy: blízkovýchodní motivy byly vždy, ať se zdály sebevýraznější, pouhou exotikou v pozadí, přinejlepším druhým hlasem, která však jen podporoval hlas západní. Jenže s Půlměsíčním trůnem jsme v situaci, kdy ona západní rovina a hlas vůbec neexistují (krom několika poznámek pod čarou, které snad, nikoliv však se stoprocentní jistotou odkazují k jakési obdobě západních států a kultury v tomto fikčním světě).

Stejně  jako byl Ahmed důsledný a poctivý v řemesle, je důsledný  a poctivý právě v čistotě a kompaktnosti své kvaziarabské estetiky. I zdánlivě jednoduchá (ve smyslu fantasy napsané v době, kdy je celosvětovým hitem „realistická“ Hra o trůny) psychologie postav. Ta totiž důsledně dodržuje archetypy, které by se v „blízkovýchodní“ fantasy měly vyskytovat.

Lze tedy konstatovat, že v rámci Nebuly a Huga se kniha objevila právem – tyto ceny totiž nemá pouze shrnovat „nejlepší“  díla daného období, ale i upozorňovat na díla zajímavá tam, kde by jejich jinakost mohla zapadnout. U Saladina Ahmeda se to povedlo.

Půlměsíční trůn je tedy sice romantickou, ale pořád nejčistší arabskou fantasy, s jakou se můžeme setkat (v některých ohledech by si zasloužila srovnání s přístupem Stana Sakaie k jeho „japonskému“ komiksu Usagi Yojimbo). V onom příslovečném tuctu je prostě podobná storka zatím jen jedna. Rozhodně však dobře navnadí na další. Sám Ahmed by podle plánu měl přispět minimálně dvojicí volných pokračování svého debutu.

Tagy:fantasy
zpět na přehled10.09.2013 08:31,