portál pro milovníky knih
Lampa

Fanouš potřetí - tentokrát záhadně experimentálně - zasahuje

název knihyPo záhadných stopách tajuplna

nakladatelstvíNovela bohemica

číslo vydání1. vydání

místo vydáníPraha

rok vydání2013

počet stran117 stran

autor

jazyk vydáníČeština

literární formakomiks

formát vydánítištěné vydání

isbn vydání978-80-87683-24-8

V minulém týdnu se odehrál KomiksFest!, což s jistotou značí jedno - většina komiksů, které měly vyjít na podzim tohoto roku, právě vyšla. Pochopitelně se bude čekat na nějaké ty opozdilce, avšak hlavní hřeby (zlaté, stříbrné i bronzové) už jsou zde. Součástí balíku je i nový Fanouš Dana Černého, který je sice nejtenčí, ale zato nejrychleji přečtený, takže tato recenze bude o něm.

Fanouš je legrace, chytrá zábava a jeden z mála českých komiksů, které netrpí chabými scénáři, i když si je také píše sám autor. Nakladatelství Novela Bohemica vydalo už třetí Fanoušův komiks s názvem Po záhadných stopách tajuplna, čímž se z něj stala regulérní komiksová série. Blahopřejeme. Ovšem udržet kvalitu (i přes bohatou Černého invenci) nebude jednoduché. Zejména v případě, že se v celém příběhu prakticky neobjeví hlavní ženská postava - komiksovým publikem milovaná obrýlená Klytora!

Černý neváhá nasadit zcela jinou ženskou hrdinku již ve své třetí knize (dobrá, James Bond má novou ženskou v každém filmu, ale na druhou stranu, každá z nich je postradatelná) Fanoušových lapálií. Navíc v úvodu přizná, že Ivana Mackrelová je jeho vlastním komiksovým vtělením (s nepoměrně hezčím poprsí, díky bohům), což může taktéž vyvolat pochybnosti hned v úvodu příběhu. Leč zdá se, že Černý ví, co činí.

Vedle odhalení, že ve skutečnosti touží být vnadnou ženou, na což mu nejspíš chybí odvaha, nebo peníze, se taktéž vyzpovídá ze svojí pomýlené lásky k záhadologii, která jej stravovala po celé dětství, aby jej mohly během dospívání opouštět veškeré iluze, jež o příšerách všeho druhu měl. Slečna Mackrelová si je ale uchovala a píše o nich ničím nepodložené špatné knihy. Proto unáší Fanouše, který jí má zprostředkovat blízké setkání třetího, druhého i pátého druhu a zajistit jí literární úspěch.

Přiznejme, že Černý není žádný troškař, a nespokojí se s jednou či dvěma záhadnými jevy. Kdepak. Do útlé knihy čítající něco málo přes sto stránek se rozhodl vměstnat všechno, co nás pálí. Yettiho, podmořské civilizace, únos mimozemšťany, ztracený svět, obří chobotnici, planinu Nazca, Lochnessku a jako bonus a ozvláštňující prvek cestování časem.

Aby se dalo něco podobného stihnout, musí být příběh pochopitelně přitažený za vlasy. Aby se Fanouš s Ivanou dostali z jednoho konce planety na druhý, musí neustále docházet k nepravděpodobným událostem, v jejichž prospěch však hovoří fakt, že Černý si musel dát záležet se scénářem. Vymyslet podobnou sekvenci zápletek, příčin a následků (i když jejich nonsensovost je zde vlastně plusem), to musí dát zabrat.

I přes grotesknost všech situací se ale ani Černému tentokrát nepovedlo překonat příběhem schéma, které si vytyčil. Zadal si totiž úkol ne nepodobný sehrání všech Shakespearových dramat ve 120 minutách - což také jde, jak víme z Divadla v Dlouhé, ovšem některá použitá schémata budou stále… řekněme schématická (a navíc se Klytora objeví jen v samém závěru komiksu!).

Pokud tedy budeme brát nové Fanoušovo dobrodružství jako cosi na způsob stylistického cvičení, ve kterém chce autor předvést komiksovou ekvilibristiku na téma „kolik záhad se vejde na špičku jehly“, bude vše v pořádku. V takovém případě můžeme poplácat Černého po zádech a říci: „Dobrá práce.“ Tiše však stranou dodáme: „Tak příště už zase něco vod podlahy, jo?“

P. S.: Komiks pochopitelně ve druhém plánu nabízí celé hromady popkulturních odkazů, při jejichž identifikaci budete tleskat nadšením. Ale to je u Černého naštěstí samozřejmostí.