portál pro milovníky knih
Lampa

Existence brokolice nemá vliv na chuť čokolády

název knihyHvězdy nám nepřály

nakladatelstvíKNIŽNÍ KLUB

číslo vydání1. vydání

místo vydáníPraha

rok vydání2013

počet stran237 stran

autor

jazyk vydáníČeština

literární formaromán

formát vydánítištěné vydání

isbn vydání978-80-242-3821-0

Lze napsat knihu, ve které se pojedná o lásce, rodinných vztazích, teenagerech, smrti a rakovině, a přitom nesklouznout do patosu, tragiky nebo slzavého údolí? Jde to. Román Johna Greena Hvězdy nám nepřály je přesně takový, ačkoli by to název možná nenapovídal. Cesta vede přes humor.

Závislost na O2

Vypravěčka Hazel trpí karcinomem plic a jejich zavodňováním. Prognóza se nerýsuje nijak příznivě, ale Hazel je vcelku ta poslední, která by si z toho něco dělala. Snaží se žít jako normální šestnáctileté děvče, s tím rozdílem, že s sebou všude vozí vozíček s kyslíkem a za uši si strká kanyly. Problém je spíš přesvědčit rodiče, aby ji například nenutili docházet na komunitní terapii do kamenného sklepa v kostele. Na druhou stranu, právě tam se Hazel seznámí s Izákem (rakovina oka) a Augustem (osteosarkom). Vznikne jedno přátelství a jeden milostný vztah. A události pozvolna dostanou spád.

Setkání se spisovatelem

Třetím významným mužem v Hazelině životě je Peter Van Houten, autor knihy Císařský neduh. V šestnácti sedmnácti letech má člověk nejvíc času a chuti na čtení, vypisování citátů, vkládání nezapálené cigarety do úst jakožto metafory zkroceného zabijáka. I Hazel (pokud zrovna nesleduje Americkou supermodelku) hodně čte a tuto zálibu sdílí také s Augustem. Jenže román o císařském neduhu zůstal nedokončený. Hazelina zvědavost nakonec vyústí až v naplánování cesty do Amsterdamu. S mámou, Augustem a BiPAPem na dodávku kyslíku.

Ve druhé  polovině knihy mi začalo být úzko. Hvězdy jim nepřály – musí se tedy stát něco hrozného, kniha určitě skončí špatně. Ano, seznam mrtvých, který se předčítá na každém sezení skupinové terapie, se prodlužuje, Izák ztratí zrak i přítelkyni, přesto hlavní hrdinové nepropadají depresi a černým chmurám. Smrt je tak nějak součástí jejich života.

Smrti vstříc

Dalo by se říci, že Hazelin život je vlastně jako každý jiný. Obsahuje smutné příběhy, hořké konce, ale i veselé  okamžiky, luxusní večeře se šampaňským i pizzu z donášky, lásku přijímanou i darovanou. Jenže když je vám šestnáct a máte rakovinu, leccos se zintenzivní, především bolest, a na všechno potřebujete trochu víc síly. Hazel obdivuhodně proplouvá a velmi dlouho si drží černohumorný odstup, přesto není zbytečně cynická. Snad jen ve chvílích, kdy se ji někdo snaží přesvědčit, že právě díky onemocnění rakovinou se jí přece i obyčejné věci musí zdát nádherné, má přece srovnání, jak vypadá bolest a umírání. „Nikoliv. K tomu můžu říci jediné: existence brokolice nemá žádný vliv na chuť čokolády“, vyvrací Hazel možný vztah mezi prožitkem bolesti a schopností vnímat radost. Takový přístup se ukazuje jako ideální a dlouhodobě udržitelný, selhává až v nejvypjatějších momentech, kde by ovšem selhala jakákoli snaha o udržení kamenné tváře.

Toto se nestalo!

Jedno mne nicméně na knize dopalovalo. Moderně se tomu říká  „disclaimer“. Už na začátku John Green upozorňuje, že tato kniha je fikce, že si ji vymyslel a „čtenářům neprospívají snahy uhodnout, jestli se v knize skrývají nějaká konkrétní fakta“. Jistě, toto platí o 99,9 % knih, které čtu. Stejně bych ale chtěla alespoň žít v iluzi, že Hazel a její blízcí opravdu existují, že vynalezli phalanxifor, který pomůže nemocným s rakovinou plic, a že více lidských příběhů má naději na šťastný konec. John Green mi tu iluzi nekompromisně vyškubnul. A nejsem mu vděčná. Je mi to líto. Držela jsem Hazel a jejím přátelům palce.