portál pro milovníky knih
Lampa

Epický příběh upíra Bezzemka dospěl do finále

název knihyBratrstvo krve.

nakladatelstvíEPOCHA

číslo vydání1. vydání

místo vydáníPraha

rok vydání2013

počet stran322 stran

autor

jazyk vydáníČeština

literární formaromán

formát vydánítištěné vydání

isbn vydání978-80-7425-165-8

Jen pro připomenutí – co už se stalo? Spousta masakrů. To především. Upír Jan Bezzemek se vesele mlátil s germánskými upíry, jenže pak přišla mimozemská invaze. Hnusní a žlutí kartani ovládli Zemi a skoro všechny upíry vyhladili. Jan se spojil s několika nepravděpodobnými spojenci a vyhlásil extraterestriálnímu životu totální válku. Uběhlo nějakých šestset stran a dvě knihy, několik atomovek, přeměna brazilských travestitů v růžové upíří komando, vysklení půlky Albánie, procestovala se planeta a teď se chystá velké finále – přičemž předehru zažije Stodolní ulice v Ostravě. Mega hustej nářez Františka Kotlety je konečně na pultech knihkupectví.

Nesensitelná lehkost braku

Když v polovině devadesátých let vyšla kniha Jiřího Kulhánka Vládci strachu, znamenalo to pro českou polistopadovou fantastiku po několika letech útlumu radikální zlom. Domácí autor se již nemusel skrývat za anglicky znějícím pseudonymem, nemusel vzhlížet k zahraničním vzorům a mohl doufat, že se na našem trhu stane stejným hitmakerem jako třeba Stephen King.

Jenže zároveň se česká akční fantastika dostala do určité pasti. Každý chtěl být Kulhánek, chtěl psát jako on. Vždyť se to zdálo tak jednoduché! Svobodomyslný akční brak plný hlášek, nadsazené akce a estetiky honkongských akčních klasik i amerických béček osmdesátých let… Na této zdánlivé jednoduchosti si ovšem vylámala zuby celá jedna generace.

Situaci zachránili až někteří Kulhánkovi generační  souputníci, kteří se však globálně prosadili až po roce 2000 (Miroslav Žamboch či Štěpán Kopřiva) za vydatné pomoci Jiřího Walkera Procházky – autora ještě o generaci staršího, jehož dravému stylu výše zmínění autoři za mnoho vděčí a z jehož příspěvků do série JFK se ještě dnes mohou hodně co naučit.

Dnes už tedy domácí akční fantastika neznamená pouze Jiřího Kulhánka, ale přesto je „kulhánkovština“  pojem, ke kterému se řada lidí vyjadřuje, vymezuje se vůči němu, plive na něj či mu vzdává hold. Známé jsou pokusy například Miroslava Žambocha – v jeho Líhni narazíme na postavu jménem Rulhánek a ve Visio extremis složil poklonu jeho upírským románům. Nejdál ovšem v oslavě rodinného stříbra naší popkultury došel až František Kotleta.

V jeho trilogii se snoubí perfektní nápodoba a pocta stylu s perfektní parodií. Bratsrtvo krve převzalo dynamickou strukturu vyprávění napodobující v jednotlivých scénách filmové záběry oddělené ostrými střihy a stejně ostrými hláškami, silného hrdinu, který klade důraz na vtipné monology, upíří motivy atd. Osobně mě docela pobavila i skutečnost, že po vzoru Kulhánka i Kotleta klopýtne a) v závěru a b) na scénách z vesmíru.

Nářez musí být domácí

Wojta Běhounek napsal v recenzi pro časopis Pevnost, že Kotleta je dokonalý typ čtiva, které může pokračovat pořád dál – jen se budou obměňovat prostředí a spotřební postavy – aniž by se snížila čtivost a zábavnost. To platí i u Kulhánka. Výhoda je jasná: sedíte u knihy dlouho do noci. Nevýhoda také: z takového kolotoče se špatně vystupuje a málokdy se jej podaří vygradovat tak, aby finále překonalo něco z předešlých atrakcí (zvláště když jedním ze zažitých postupů je neustálé posilování schopností a výzbroje hlavního hrdiny).

A tak i Mega hustej nářez má svůj vrchol před samotným finále. Což trochu zamrzí i proto, že je závěr oslabený ještě jedním drobným kazem na kráse. Kulhánkovská próza definovala jednoduchý zákon: čím reálnější a civilnější je prostředí, tím nadsazenější mohou být akce a postavy. Jinými slovy: vesmír v kulhánkovské próze nefunguje.

Takže škoda, že svou vesmírnou anabázi dal Kotleta skoro na konec (a tedy knihu trochu utlumil), ale své řeznické pozadí si více než zachránil tím, že z celé trilogie je právě trojka nejdomáctější. Scény z pražského hradu, ostravských barů nebo lesních chat jsou prostě parádní. Je vidět, že Kotleta si vychutnává typicky českou vlastnost tlemit se celé Evropě i sami sobě a zapřáhl ji do služeb příběhu, ať maká, mrcha vysmátá.

Právě díky neustálé sebeparodii jsou prominutelné i pokusy o cosi, co by někteří publicisté  mohli nazvat psychologií postav a čemu já říkám zbytečnost. Je sice fajn, že v Bratrstvu se dojemně vzpomíná na padlé spolubojovníky a zazní zde i jméno Jean Paula Sartra, ale pokud to není doprovázené jeho useklou hlavou, je to samoúčelné. Tomu říkám relativita věcí.

Ale hlavně se zase pořádně pracuje s mystifikačním rozměrem celého kotletovského mýtu. Na scénu se vrací třeba Tomáš Uhřík. Postava upířího vyhuleného mutanta se slabostí pro FK Teplice („nejnelogičtější klub v české fotbalové lize“) vznikla podle Tomáše Němce, byvšího i současného šéfa Pevnosti, který na redakčních srazech pravidelně nutil účastníky podepisovat petice za prodloužení aktivní akriéry a svatořečení Pavla Verbíře. Podobné předobrazy, lichotivé i vyloženě zlomyslné, mají i další postavy.

Germán Gerhard je poklona již zmíněnému Jiřímu Walkerovi Procházkovi. Ten se ostatně dočkal i dalších poct: jednak je mu (a klasikovi českého cynismu Jiřímu Pavlovskému) kniha věnována, a jednak je podle něj pojmenována i postava vůdce lidského odboje plukovníka Procházky. Kdo tohle má, ptám se vás?

Podobné souvislosti vystřelují Mega hustej nářez vysoko nad průměr zábavného čtení. Ovšem i bez toho se jedná o knihu, která na poli krácení dlouhé chvíle nemá konkurenci. A bude jistě zajímavé sledovat, jak se Kotleta prosadí s dalšími svými projekty. Řemeslo i vtip na to má jak málokdo.


zpět na přehled17.05.2013 08:32,