portál pro milovníky knih
Lampa

Dům o mnoha průčelích

Začíná se i končí cestou. V úvodu se mladý muž vydává za nevěstou na pouť, kterou musí – jako hrdina z mýtu či pohádky – vykonat pěšky, byť kolem projíždějí autobusy. Na konci se k odchodu zvednou celé houfy, a aniž by putovaly na míle daleko, překročí hranici mezi světy. Mezi tím se odvíjí sága pozoruhodné rodiny v ještě podivuhodnějším domě.

Na půdorysu mýtů

Přestože John Crowley získal za rozsáhlý román Malý, velký v roce 1982 World Fantasy Award, jednu z nejprestižnějších cen v žánru fantastiky, je portrét přesličného zelenookého špičatouchého stvoření, obklopeného spoustou okřídlených víl, na obálce českého vydání poněkud zavádějící. Navozuje totiž představu obvyklé fantasy oplývající urostlými hrdiny, ušlechtilými či podlými elfy, příšerami a patosem prastarých dob. A k takto „tolkienovsky" střiženému příběhu má Malý, velký opravdu daleko.

Dějová linie je sice vystavěna na půdorysu mýtu – jedním z ústředních motivů je putování, ať už vyjádřené skutečnými cestami, jichž hrdinové vykonají v průběhu děje několik, nebo blouděním vnitřním i reálným –, ovšem tento mýtus je na první pohled skrytý za předivem prózy, která svým duchem připomíná spíše velké americké autory 19. století než rekovné zakladatele fantastického žánru. V portrétu několika generací zvláštní, od současnosti odtržené rodiny jakoby se zrcadlil realistický vliv Henryho Jamese a Edith Whartonové. Ovšem Crowleyho realismus je – jak poukázali po vydání knihy četní fanoušci i kritici – realismem magickým.

Tak se může ve Hvozdném, neobyčejném viktoriánském sídle architekta Pivody, prolínat svět zasněných spiritualistů se světem skřítků a víl, jimž sice na lidských osudech příliš nezáleží, přesto mají s obyvateli domu své úmysly. Nadání komunikovat s obyvateli vílí říše, jež svým potomkům předala Violet Ostružinová, dcera mystického doktora, jehož teorie o sousedících světech dala titulu jméno, se jeví jako požehnání i prokletí, tajemství, o němž se v rodině nemluví, v každém případě je však pro své nositele osudem. Ona osudovost, vědomí, že všichni jsou součástí Příběhu, jehož děj nemohou zcela ovlivnit a jehož konec – tedy cíl jejich putování časem – neznají, je opět typickým znakem mýtu.

Crowleyho mýtus se ovšem odehrává v časoprostoru, který je sice blíže neurčený, ale jeho lehce identifikovatelnou předlohou je New York (v knize označovaný pouze jako Město) a jeho přilehlé okolí v období řekněme od přelomu století po blízkou budoucnost. Vše je však v románu lehce posunuté, takže ačkoli architekt Pivoda projektuje v 90. letech 19. století první pseudogotické mrakodrapy a hrdinové cestují přes nádraží, v jehož zvířetníkem pokrytém stropě poznáme newyorskou Grand Central Station, může současně ve městě bydlet v posledních dekádách románu kouzelnice, jejíchž služeb zcela vážně využívá mocné seskupení byznysmenů. A na rozdíl od konjunktury a konzumerismu skutečných 80. let v Crowleyho Státech se plíživě prosazuje úpadek ústící až v převrat a diktaturu, navenek symbolizovanou léty nekonečné zimy a nedostatku všeho.

Nejhezčí definice lásky

Epizody s diktátorem jsou ovšem pouze pozadím pro příběh čtyř generací žijících ve Hvozdném, místě, jež je před proměnami času i ruchem okolního světa až nemilosrdně chráněno. S logikou vlastní právě mytickým příběhům či pohádkám je ten, kdo se pokusí jeho řád porušit, chycen do sítě vlastních přání. Právě pohádka je dalším zdrojem, s nímž Crowley při konstrukci vílího světa pracoval. Krom tíživě vyplněného neskromného přání tak v knize najdeme i prastarý motiv vyměněného dítěte, odlišné plynutí času a magické proměny předmětů ve vílí říši.

Třikrát se také v knize objeví osudová láska. Taková, která dokáže proměnit nenápadného „nikoho" Smokyho Barnablea ve skutečnou osobu. Což je jedna z nejhezčích definic lásky a koneckonců čistá pravda – v očích milovaných a milujících osob stáváme se z anonymních nul hodnotami. John Crowley to ale dokázal napsat mnohem lépe než já v předchozí větě.

Co totiž činí z nezvykle vystavěného příběhu skutečně mistrovské dílo, je autorův styl. Pro potěšení z něj by si jeho prózu měli přečíst i ti, kteří se obvykle světu víl a jiným fantastických proprietám vyhýbají obloukem. Malý, velký je totiž opravdu vynikající román, ať už ho žánrově zařadíme kamkoli.