portál pro milovníky knih
Lampa

Dobrý svět je z cukrkandlu

název knihyDobrý svět

nakladatelstvíALBATROS MEDIA a.s.

číslo vydání1. vydání

místo vydáníPraha

rok vydání2012

počet stran101 stran

autor

jazyk vydáníČeština

literární formapovídka

formát vydánítištěné vydání

isbn vydání978-80-00-02748-7

Markétka, Mára a Ema jsou literární sourozenci a zároveň  vypravěči knihy Aleny Ježkové Dobrý svět, již v roce 2012 vydalo nakladatelství Albatros. Ocitáme se s nimi kdesi v zapadlé vísce, kam sice jezdí autobusy, kde hraje televize a vrní elektrický šicí stroj, ale jinak v ní vládne atmosféra devatenáctého století. V devětadvaceti krátkých příbězích najdeme vše, co jsme si navykli vnímat jako tzv. typicky české. A co je české, je i hezké. V Dobrém světě je to tak hezké, až z toho bolí zuby.

Kniha sází na osvědčené rámování – provází  mladé čtenáře od začátku podzimu do konce léta, tedy školním rokem. Autorka Alena Ježková se očima dětských hrdinů  snaží nahlédnout všední každodennosti jako odchod do školy, nachlazení, roční období a počasí, rodinný výlet, návštěvu prarodičů a prababičky, nákupy atp. Vše je podáváno „čistou“ dětskou optikou. Tento silně stylizovaný postup autorce však spíš nevychází. Nepodařilo se jí vytvořit stylisticky, obsahově ani literárně odlišné a přitom uvěřitelné jazyky vypravěčů; respektive každý z vypravěčů (desetiletá Markétka, osmiletý Marek, tříletá Ema a vlastně i pes Dárek, který k čtenářům dvakrát promlouvá) má v libovolném okamžiku jediný styl vyjadřování, jenž ovšem se nikdy nemění. Ba dokonce veškeré dění děti cítí a prožívají neustále stejně – nemá na ně vliv ani kontext ani se jim nemění nálada, před čtenářem tedy defilují šablony, nikoli živí lidé. Konkrétně: Markéta, vypravěčka sedmnácti příběhů, je vždy popisná, chápající a vstřícná. Marek, budoucí malíř, maluje šest příběhů a jako introvert se vždy soustředí na krajinu a atmosféru přírody kolem sebe. Ema ve svých čtyřech příbězích komunikuje se světem prostřednictvím hraček. Limity jsou jasné: Markéta nic necítí, Marek nikdy nic nekomentuje, Ema nad ničím nepřemýšlí.

Pohlednice od srdíčka

Mimochodem psát, že kniha sestává z příběhů, je vlastně zavádějící. Text totiž zachycuje pouze idealizované pohlednice štěstí: ať sněží, nebo prší, všichni se usmívají, každý miluje každého, neexistuje sváru, vše se daří, nic není problém, vše zdánlivě špatné se obratem a obratně vyřeší, přání se vyplní ještě dřív, než jsou vyřčena. Možné negativní emoce, plynoucí z nějaké ztráty nebo neúspěchu, jsou autorčinými zásahy řešeny v mžiku a zahlazovány v zárodku; postavy jsou tak zploštěny, jejich trápení bagatelizováno. Například: učitelka pohaní Markovi jeho výkres, ale v závěsu za ní stojí spolužačka Veruna, které se Markův obrázek nadmíru líbí; dokonce tak, že by si jej chtěla pověsit na zeď (s. 25–28). Anebo: o prababiččině psu Punťovi je toho po jeho smrti napsáno víc (celá kapitola na s. 30–33) než za jeho života (dvě věty na s. 17). Čtenář nedostává šanci Markovo výtvarné nepochopení či rodinnou ztrátu psa spoluprožít – a valem ho nemá ani postava, pro niž tak překonávání neúspěchů neznamená nic a nikam ji nerozvíjí.

Kniha je přecpána klišé. Rodinní psi se jmenují Punťa a Azor. Vánoce jsou zasněžené. Rodina najde po půlnoční  mši na prahu svého domu promrzlého psa, načež nikdo ani okem nemrkne a nalezenec je okamžitě přenesen do domu (aniž by se někdo zamyslel nad tím, že zvíře může někomu patřit, že jednoho psa už rodina má a zvířata by se nemusela snést; neřeší se původ „nového“ psa ani to, zda třeba nemá blechy atp.). Vzápětí je pes darován prababičce za zemřelého Punťu – tak jednoduše se vyřeší a zahlazuje bolení nad zemřelým psem (ostatně o to snadněji, že dokonce i veterinář na Vánoce léčí zdarma). Z katalogu kýče uveďme ještě něco dalších příkladů: Prababiččin kroj padne jako ulitý Markétě, přičemž není jasné, proč si prababička schovává kroj desetileté dívky a nikoli dospělé ženy. Vyprávění se odehrává v Kamenici, ve Lhotě atd. Zkrátka ať člověk knihu otevře na kterékoli stránce, najde svět z cukrkandlu.

Dětský "dobrý svět" je iluze dospělých

Velkou otázkou je, komu vlastně je kniha určena? Cílem autorky zřejmě bylo v naší přetechnizované a zrychlené době dětskou duši pohladit klidem a pohodou fungující stálé rodiny. Což se však napírá nikoli směrem k dětem, nýbrž k dospělým. Ježková předkládá zidealizovanou podobu dětství – takovou, jakou si ji v sobě uchovávají či chtějí uchovávat velcí. Vlastně fotky z rodinného alba, na nichž maminka s miminkem se na sebe navzájem smějí, rodiče se líbají na dovolené, tatínek staví se synem hrad z písku. Všechno je krásné, dobré a nej. V Dobrém světě není místo (žádné!) pro hádky, rvačky, pomluvy ani pláč. Jenže dětský svět je založen na testování hranic společnosti. Pouze ten, kdo si osahá hranice okolního světa, je schopen v něm později dobře fungovat. Vždyť právě v dětství se chováme často nevhodně a normy jsou nám osvětlovány – a ovšem právě děti pláčou, perou se, hádají a narážejí na hranice společnosti mnohem víc než dospělí. Jako dítě by mě Dobrý svět svou bezelstností frustroval, protože já jsem se hádala, plakala, prala a pomlouvala. Coby dospělá se musím ptát, co a komu tím autorka chtěla říct? Zdá se, že Ježková myslela na dítě prvního stupně základní školy se zkušenostmi dospělého. Pevně doufám, že takové dítě neexistuje.

Ostatně v tiráži knihy stojí, že jde o dílo pro děti od šesti let. Každý z příběhů je ve své romantické idealizaci tak předvídatelný, že z něj stačí uvnímat pouze několik vět a čtenář získá představu, o čem příběh pojednává a kam směřuje. Je tedy vhodný pro děti, které se učí číst – a tedy ještě mohou mít problém se současným procesem čtení a vnímáním obsahu čteného. Pro ně je kniha dobrým učitelem. (A to myslím upřímně a bez ironie. Pamatuji si z dětství hrůzu z pobídky: „A teď nám řekni, o čem jsi četla.“ Byla jsem v pionýrských začátcích své schopna dělat jen jedno – číst nebo vnímat obsah; obojí nikoli, nebo rozhodně ne kontinuálně.)