portál pro milovníky knih
Lampa

Cormac McCarthy: Život jako smrtelná choroba

Po téměř kompletním vydání díla amerického spisovatele Cormaca McCarthyho (zbývá pouze román Sutree, jež je plánován na letošní podzim-zimu) dospělo nakladatelství Argo až k jeho tvůrčím počátkům. Do rukou českých čtenářů se tedy konečně dostává i autorův debut Strážce sadu, za který McCarthy v roce 1965 obdržel cenu Nadace Williama Faulknera. Zájem o dílo tohoto význačného jižanského autora prochází v současnosti velkým boomem, a to především díky několika úspěšným filmovým adaptacím. Jeho práce si však pozornost zaslouží především díky vysoké stylistické úrovni a tematické originalitě.

Cormac McFaulkner

První česky přeložené McCarthyho knihy se u nás moc neprodávaly. Přitom se jednalo o první dva díly „hraniční trilogie", které jsou spolu s postapokalyptickou novelou Cesta (Argo, 2008) a knihou Tahle země není pro starý (Argo, 2007) adaptovanou režisérským duem bratří Coenů čtenářsky patrně nejpřístupnější autorova díla. S nárůstem celosvětové popularity, jež McCarthymu nesporně zajistila právě oceňovaná „coenovská" adaptace a následné zfilmování Cesty režisérem Johnem Hillcoatem, si u nás své čtenáře nesporně najdou i raná díla vynikající metafyzickou symbolikou a vyšší percepční náročností, které spadají do tzv. „tennesseeského období". Je tedy nabíledni, proč Argo dospělo k autorově prvotině teprve nyní.

Strážce sadu si od svého prvního vydání místo na slunci získával pozvolna. Přes zmiňované ocenění si jím autor zpočátku příliš kritické pozornosti nevydobyl. Teprve vlivný kritik Orville Prescott si všiml McCarthyho originální práce s jazykem a síly jeho imaginace. Postavil jej však do pozice epigona Williama Faulknera, přičemž zdůraznil, že McCarthyho styl přebírá od „mistra" spíše to horší (sic): „neobvyklý slovník a zálibu v neologismech, nečitelný sloh přetížený umělými přirovnáními a záměrnými mnohoznačnostmi, zmatečnost, s jakou je epizodické vyprávění situováno v prostoru a čase, či zatajování klíčových skutečností a užívání techniky reminiscencí, které příběh neosvětlují, ale spíš zatemňují" (viz doslov Aleny Dvořákové).

Hejna slunících se delfínů

Dějově je Strážce sadu v porovnání s úsečností, jakou autor využívá ve svých pozdějších knihách, nebývale komplikovaný. Vyprávěcí linie je fragmentarizovaná do složité a nejednoznačné mozaiky osudů několika postav. Příběh se odehrává v osadě Red Branch ve státě Tennessee během 30. let 20. století v celkovém časovém rozmezí přibližně jedné dekády. Mezi postavami, na něž je text zaměřen, dominuje především mladý překupník s alkoholem Marion Sylder, chlapec John Wesley a eponymní „strážce sadu" - starousedlík Arthur Ownby. Přestože lze vysledovat určitý vývoj hlavních hrdinů, autor se jednoznačně nezaměřuje na žádného z nich; román se odvíjí v jednotlivých obrazech, představujících zlomky životních osudů. Lze jen obtížně vysledovat, nakolik jsou scénicky popisované události pro další vývoj jejich aktérů klíčové.

Text se jakoby hermeticky uzavírá do sebe a odcizuje se tak čtenáři. Často jej nechává ztrácet v množství detailů, které však situaci komplikují, než by přispěly k jejímu snadnějšímu pochopení. Popisnost je zaměřena na fenomény vnějšího světa i na niternost postav, přičemž vnitřní obrazy hrdinů jsou od vidění „vševědoucího vypravěče" v textu rozlišeny kurzívou. McCarthyho jazyk ve Strážci sadu překvapuje nevšední obrazností:

Hlína praská a puká v nekonečném mikrokataklysmatu a vápenec pokrývá zvětralou zem jako hejna slunících se delfínů vystrkujících šedé zbrázděné hřbety k pekelné obloze.

Přestože jsou všechny části vyprávění uvedené do logických souvstažností a jejich časová a prostorová návaznost je rozklíčovatelná, čtenář je často záměrně maten a v textu se ztrácí. Z celé knihy vyznívá nemožnost přenosu lidské zkušenosti přes zachycení niterných vjemů.

Jeviště osudu

Možné čtenářské zklamání v důsledku očekávání „dalšího" mccarthyovského existenciálního westernu by však bylo předsudečné. Stavět Strážce sadu do protikladu k autorově pozdní tvorbě a na základě prosté časové následnosti ve vznikání jednotlivých románů usuzovat na autorův vzestupný vývoj je nesmyslně redukující. McCarthy už ve své prvotině ukazuje, že je skutečným mistrem. Nejednoznačně a poněkud roztříštěně vyznívající Strážce sadu sice není autorovým vrcholem, ale jeho tvůrčí genialitu poměrně sebejistě zjevuje. Text nelze po formální stránce označit za samoúčelný v tom smyslu, že by formální hutností zakrýval spisovatelské nedostatky nebo absenci tématu. Fragmentarizace a rozostření hranic smyslu jsou v souladu s autorským záměrem.

V knize lze vnímat silný akcent na vztah člověka a jeho životního prostoru, vlivu konání, zodpovědnosti a osudového určení. Všechny tři klíčové postavy sledujeme v jejich domovském prostředí, přičemž každá z nich je zatížena a svázána specifickou vinou. Chlapec, jenž na sobě rodově nese provinění svého zločinného otce, zakouší formativní „loveckou zkušenost" v mužské pospolitosti. V závěru jej sledujeme jako samostatnou a do velké míry solitérní bytost, jež ve svém potenciálu připomíná postavu introvertního kovboje Johna Gradyho Colea z pozdější „hraniční trilogie".

Marion Sylder je člověk na rozcestí: do Red Branche se vrací poté, co zbohatnul na nelegálním obchodu s alkoholem a díky své renegátské povaze se zdá být odsouzen k existenci na okraji; do cesty mu ovšem osudově vstoupí chlapec John Wesley, který jej přiměje vstoupit do zástupné role otce. Oba navíc nevědomě spojuje Sylderův násilný akt, bez nějž by jejich vztah nebyl možný. Násilí má v McCarthyho próze typicky dvojznačný charakter: zatěžuje hrdiny hříchem a zároveň jim dává možnost nahlédnout závratnou hlubinu existence a tedy určitou formu vykoupení.

Stařec Ownby je postava stojící na okraji. Jeho chování nepodléhá legislativním ani morálním rámcům společnosti. Bere sám na sebe neurčitou kolektivní vinu za civilizační proces a s ním spojené násilí na prostředí (ekologické motivy textu dále rozvádí doslov Aleny Dvořákové). Dobrovolně se stává „strážcem sadu". Je pozorovatelem, v němž přebývá spíše senzuální než intelektuální bytost. Jako strážce nad mrtvými i živými nabývá takřka mytického charakteru, přičemž samotný prostor sadu nabývá rozměru „jeviště osudu": zdá se, že právě zde působí na hrdiny jeho síly s nejvyšší intenzitou. V souvislosti s naznačenými prvky násilí a smrti by snad bylo možné vyzdvihnout ještě jeden aspekt - v McCarthyho románech je vždy patrná silná existenciální rovina, která by se dala pojmout coby esence smyslu autorova vyprávění - život jako příprava či cesta ke smrti.

Tvorba Cormaca McCarthyho oplývá drsností westernů i náboženským rozměrem. Stylisticky a obrazně hutné texty, jejichž absolutní vrchol patrně představuje Krvavý poledník (Argo, 2009), v současné autorově tvorbě nahradily spíše strohé popisy vyjadřující se v krátkých nepřikrášlených větách. Tato úsečnost zřejmě našla svoji extrémní podobu ve zmiňované Cestě. Také Strážce sadu tvoří v uceleném obraze autorova díla nezanedbatelnou část. Přestože jde o debut, nelze jej v žádném případě redukovat na pouhý doplněk podstatný pro nazření McCarthyho tvůrčího vývoje. Po všech stránkách se jedná o autonomní a velmi sugestivní dílo.