portál pro milovníky knih
Lampa

Božská komedie páně Palahniuka

Není to tak dávno, kdy jméno Chucka Palahniuka neznal nikdo. Drobný chlapík s bystrýma očima, který řídil kamión a učil se psát romány, byl doslova nikým. Dnes patří mezi nejoblíbenější literáty západní kultury, jejichž každé literární upšouknutí je žhavou a očekávanou záležitostí.

Milý a laskavý tweetaři,

četl jsi Palahniukovo pekelně vtipné dílko Prokletí, v němž malá a nadváhózní Madison přichází do pekla a objevuje jeho obyvatelstvo (včetně Charlese Darwina, Kurta Cobaina a mnohých dalších tváří, které z pekla dělají lukrativnější adresu postživota) či geografii (včetně oceánu promarněného spermatu a dalších míst, které bychom zase tak moc navštívit netoužili)? Pak věz, že pod knihou s podobně tónovaným titulkem, Zatracení, se nachází její přímé pokračování.

Madison během Halloweenu navštěvuje Zemi, místo, kde ti blaženě nevědomí předmrtví procházejí nicotně prázdnými dny svých životů. Problém nastává ve chvíli, kdy se dívka nestíhá vrátit do pekla včas a tím pádem na staré dobré Gaie uvízne. Na rok. V podobě ducha, namodralého rezidua o stejné konzistence, jakou mají vaše i moje prdy.

Co však Madison netuší, její návštěva a kanadský žertík stran rodičům dost možná způsobí apokalypsu. Svět se totiž doslova v prdel obrací. Rodiče si její rady (Madison jim dala návod na cestu do pekla maskovaný za GPS souřadnice do nebes) vzali k srdci a navrch na nich postavili nové náboženství. Takže celý svět sprostě nadává, prdí ve výtahu a užívá si. A všem je dobře. Nejvíce pak svrchovně sexy Ďáblovi, neboť přívod duší do pekla připomíná předvánoční fronty v nákupácích.

Kazatel Palahniuk

Jasně, drazí tweetaři, ti z vás, kterým není jméno autora Klubu Rváčů známé zhruba stejně jako možnosti využití tří mořských mušlí u záchodové mísy, a dokonce i nějakou jeho knihu osobně četli, nebudou překvapeni, že celý ten epický příběh souboje dobra se zlem, podávaný v ryze komorních konturách v podobě dívenky, která netouží po ničem jiném, než po lásce a pozornosti vlastních rodičů, je vlastně jen další ohnivou kritikou kazetele Palahniuka.

Již tradičně se jeho pozornost obrátila především k západní společnosti, její povrchnosti a pokrytectví, k falši humánních tváří znuděných vyšších vrstev a rozbořeným rodinám. Navrch přidal jasnou kritiku závislákům na sociálních sítích, pro nějž jsou jednoznačně Ctrl+Alt+Mrtví. Vše zamíchal a okořenil špetkou hnusu a úchylností, jak to máme rádi.

Palahniukův styl je v oblasti moderní literatury vyhledávanou laskominou a Zatracení není výjimkou. S plynutím času a knih je však Chuckův jazyk čím dál učesanější, mnohdy zapáchající po laciné póze. Zkušenosti mu sice dodávají na dokonalosti ve vypointování dílčích vtípků, naopak ztrácí ve své anarchistické neředěnosti.

Coby zvěstovatel apokalypsy a novodobý Dante však Palahniuk poněkud selhává. Není zrovna svědomitým vypravěčem, ve druhém díle přičaroval Madison novou historii (což logicky zcela nekonsoliduje s Prokletím) a postavy vyjma hlavní hrdinky připomínají prázdné škatulky. A jak víme, ve finálních třetinách leží Chuckovy slabiny a v Zatracení je tomu nejinak. Otázkou pak je, zda se mu podaří dívčin příběh adekvátně zakončit alespoň v následujícím díle.

V rámci Palahniukovy tvorby tak Zatracení nepředstavuje kdovíjaký klenot, zatracení tweetaři. Ale Palahniukova tvorba je přeci jenom kategorií sama o sobě - pro čtenáře lačně sající nalité prsy postmoderny takřka povinnou četbou, že ano.