portál pro milovníky knih
Lampa

Bomby nakonec

Co vede mladého australského autora k tomu, aby si jako pozadí k mnohosetstránkovému románu zvolil válečné Německo počínajících 40. let? Po přečtení mezinárodního bestselleru Markuse Zusaka Zlodějka knih, česky Argo 2009, se zdá, že čistý kalkul. Lepší kulisu pro sentimentální příběh o dospívání, prostých dobrých lidech v nelidských časech, síle slov a o smrti si lze stěží představit.

A je tam všechno: zazobaní nacističtí maloměšťáci, charakterní proletariát, sadistické učitelky církevní školy, pochodující Hitlerjugend, jatka u Stalingradu, kobercové nálety, jeden žid ve sklepě a houfy ostatních klopýtajících pod knutou ulicemi, umírající pilot, kterému dítě vloží do náruče plyšového medvídka, kousek chleba a první polibek. A pochopitelně Smrt. Všudypřítomná vypravěčka.

Největší příběhy zařídí válka

Na stránkách Zusakova domovského nakladatelství Random House se praví, že autor vyrůstal obklopen válečnými příběhy z malého německého města nedaleko Mnichova, odkud pocházela jeho matka. Vzhledem k tomu, že sám autor je ročník 1975, dovoluji si pochybovat o tom, že by se v případě matčina vyprávění mohlo jednat o vzpomínky přímého pamětníka. Podle toho to také v knize vypadá. Zusak jako by shromáždil všechny nezbytné prvky, které jsme zvyklí si představovat v souvislosti s válečnou Evropou, přičemž ony naše představy vycházejí převážně z novodobějších (a tedy většinou hollywoodských) válečných filmů. Neupíráme Zusakovi deklarované pečlivé studim materiálů, ale.. Výsledek je jaksi kašírovaný a falešný – bez ohledu na onu zmiňovanou rodinnou zkušenost.

S trochou cynismu se dá prohlásit, že druhá světová válka patří bezpochyby mezi největší příběhy dvacátého století, a je tak vděčným zdrojem pro autory všech generací i předmětem neutuchající fascinace milionů čtenářů, přičemž čím dál od onoho období jsme, tím víc se mění v pouhou kulisu, romantický prvek ve vyprávění, jemuž dodává to správné napětí i společenskou závažnost. Velká slova znějí náhle méně dutě, patos je namístě. Vždyť příběh přeci nemůže být banální, odehrává-li se v tak vypjaté době. Nebo ano?

A právě zde narážíme na problém. O čem to autor vlastně vypravuje? O osiřelé dívce, jejích laskavých (v případě náhradního otce) a současně rázovitých (to u jeho zdánlivě drsné, nevybíravě hubaté manželky), čestných a lidských pěstounech. O jejím věrném přátelství přerůstajícím v nikdy nevyřčenou první lásku (ach ten polibek, čekáme na něj celých 512 stran a přijde – jak jinak – pozdě). O tom, že čtení zušlechťuje duše, přemáhá strach a léčí nemocné. Zní to jako nesnesitelný kýč? To také je. Všechny osvědčené literární typy, všechna léty prověřená klišé jsou v případě Zlodějky knih na svém místě. Čtenáře nic nepřekvapí, nezaskočí, všechno dosedne tam, kde je zvyklý to očekávat. Proto se to tak dobře prodává.

Analýza úspěchu

Ovšem od dob románů pro služky a sentimentálních vyprávěnek o malých, v jádru dobrých dětských darebáčcích už uteklo hodně vody. Moderní publikum není naivní. Od knihy očekává určité poselství a samozřejmě jistou formu. Obojí mu autor dovede nabídnout. Poselství obstará již výše zmíněná druhá světová válka, židovský boxer ve sklepě (k němuž se váže neméně příznačná historka zahrnující harmoniku, zákopy první světové, jeden zachráněný život a nutnost držet slovo), onen krajíček chleba pro trpící a hlasité předčítání ve sklepě během náletu. Dále několik alegorických příběhů s vágními názvy Dohlížitel a Česačka slov, které jsou do celkové struktury textu vsazeny jako vyprávění ve vyprávění, když vznikají coby výtvory jedné z postav.

Tím se dostáváme k formální stránce románu. Ta je totiž dalším autorovým trumfem. S dovedností zdatného řemeslníka podepřel svůj příběh výztuhou moderních vyprávěcích postupů, jako jsou zcizování, vkládání textu do textu (slovníková hesla, vlastní tvorba postav), ironicky vytčené osnovy jednotlivých kapitol, upomínající na starodávné románové postupy, retrospektiva, velmi opatrné přehazování časových rovin. A pak je tu postava vypravěče. Smrt jako nestranný pozorovatel zajišťující (a zároveň podle potřeby porušující) odstup od příběhu, pohled shůry. I ten je ovšem falešnou návnadou, vždyť proč by nám jinak Smrt vyprávěla tento příběh, kdyby ji nebyl vzal za srdce, ačkoli vlastně ze své podstaty žádné srdce nemá?

Tak se to má s celou knihou. Za zdánlivě moderní fasádou se skrývá osvědčený sentiment. Vždyť i ten od počátku avizovaný špatný konec je vlastně jen vykalkulovaným efektním finále, jež má ze čtenáře vyždímat co nejvíc slz. V neskutečně protahované scéně, kdy z nebe sněží horký popel, obejdeme všechny mrtvé a s každým se dle jeho charakteru řádně rozžehnáme nějakým drobným absurdním gestem, které se sluší udělat v románu nebo v pořádně dojemném bijáku. Člověk přímo slyší vrčení filmových kamer a vidí následné zpomalené záběry na pozadí srdceryvné hudby, pomalé padání na kolena a velký záběr na slzu stékající po umouněné křehké tváři.

Zlodějka knih je zkrátka dokonalý produkt. Promyšlený, obratně sepsaný, chytře poskládaný ze známých pravd, okořeněný atraktivním prostředím. Kdo se však chce dozvědět něco pravdivého, ať už o dospívání v nacistickém Německu v době války nebo o holocaustu, nechť sáhne raději po autentičtějším díle, ideálně od přímých pamětníků. Ve světovém bestselleru Markuse Zusaka dostane totiž jen náhražku.