portál pro milovníky knih
Lampa

1602: Gaiman, Marvel a Zlatý věk

Ultimátní komiksový komplet se bezesporu stihl stát jakýmsi fenoménem na našem komiksovém trhu. Což není překvapení – přinášet komiksovým fanouškům významnější kusy slavné stáje Marvel v hardbacku za bratru příjemných dvě stě korun (později 250,-), to je sázka na jistotu. Už dnes jsou některá z čísel vybrané šedesátky (v současnosti již víme, že i v Čechách bude základní řada navýšena) jen špatně sehnatelná.

Jednou z nejvýznamnějších akvizic, se kterou jsme se mohli v rámci „ÚKáKáčka“ seznámit, je specifická (v rámci nakladatelství orientovaného spíše na superhrdinské extraefektní oddychovky) minisérie 1602 z pera veleoblíbeného komiksového scénáristy, spisovatele (etc. etc.) Neila Gaimana. Ten se mezi první autorskou komiksovou ligu vyšvihl parádní sérií Sandman, nedávno jsme si mohli přivonět k jeho Černé orchideji, ve svých rukou měl třebas také milý, dvousešitový minipříběh Batmana a jeho smrti Co se stalo s temným rytířem?

Na tradice zezadu

I jednoho dne přišel Neil Gaiman k šéfstvu Marvelu a to mu položilo otázku: „Co bys chtěl napsat?“ Žádná omezení pro autora takového ražení - a to hned při první spolupráci. Nebyl by to Gaiman, kdyby řekl něco ve smyslu: „Půjčte mi na chvíli Spider-Mana, proženu ho New Yorkem a nechám ho bojovat třeba s Green Goblinem.“ Nebyl by to Gaiman, kdyby látku nepojal po svém. V rámci tradic žánru i nakladatelství a zároveň jakoby „z druhé strany“, jak bylo jeho zvykem u Sandmana, povídek, románů a vlastně takřka všeho, nač jeho skvostná autorská ručka sáhla.

A tak vzal tradiční hrdiny, s nimiž se potýkal jako chlapec-čtenář v šedesátých letech – v onom bájném Zlatém věku Marvelu. Počkat, Zlatý věk, volná asociace, šup sem rovnítko – Zlatý věk za vlády Královny Alžběty I.! Zadní vrátka k obejitím tradic byla nalezena. Gaiman sebral některé z hlavních postav, na nichž Marvel v šedesátých letech budoval své renomé, a zasadil je do roku 1602, těsně před smrt velké královny.

Ne, mezi budovami Londýna se neprohání Spider-Man ve svém červeném spandexu, každý z oblíbených hrdinů odpovídá době příběhu. Sir Nicholas Fury pracuje coby špión Jejího Veličenstva, jeho pravou rukou je mladý Petr Parquagh – obyčejný chlapec s lehkou úchylkou na pavouky, tajemný pan Strange je královniným „lékařem“, králem nočních ulic je irský slepý bard a ďábel Matthew, chromý Javier je ředitelem školy pro speciální syny významných rodin, na niž inkvizice pohlíží jako na sídliště ďáblova plémě, zlovolný baron Otto von Doom lační po opanování Evropy… a mnohé, velemnohé další.

Hra talentovaného pana Neila

Je to v podstatě jedna velká a zábavná hra, kterou Gaiman se čtenářem hraje. Ani za mák se ovšem nesnaží jej lacině tahat za nos, k jednotlivým postavám většinou dodává dostatečné množství vodítek, zaručujících, že jejich původ komiksově vzdělanější zaručeně poznají. Po svém však hrdiny ještě malinko postrčí do mýtických struktur (Ačkoliv, co jsou komiksoví hrdinové, když ne báje a mýty dneška? Není Superman Heráklem současnosti?), takže se kupříkladu z členů Fantastické čtyřky mohou stát symboly základních elementů.

A tento zábavný intertextuální koktejl ještě zvládá chytře provázat se skutečnou historií. A současností. A tedy i zařídit, aby šla čtenáři hlava kolem nad jeho autorským géniem, anž by působil jako pozér.

K dokonalosti pak Gaimanův scénář dovádí kresba Andyho Kuberta – s výraznou tužkou, častou detailností věrnou evropským tradicím.

Ve zkratce: ano, tohle se zatraceně povedlo.