Sto roků samoty - 7. vydání, v EMG 3. vydání

Právě čtu starší vydání, zapůjčené z knihovny. Kniha nepatří mezi nejkratší (jsem na straně 150 a jsem odhadem ve čtvrtině), čte se však lehce a rychle následuje příběh za příběhem. Těšila jsem se na ni, mnoho lidí ji označuje za jednu z nejlepších knih, které by člověk rozhodně měl přečíst. Za naprosto geniální považuji začátek knihy, kdy člověk jakoby rovnou skočil do děje, který pokračoval už dávno předtím. Je trochu odvážné snažit se kritizovat „klasiku“, ale teď, po 150 stranách, jsem už tak zahlacena příběhy, všemi těmi lidmi, bratry a nemanželskými syny, že zvažuji, jaký smysl má číst dál. V textu jsem našla spoustu zajímavých postřehů, osvěžující je vnímat odlišný pohled na život než jak ho žijeme dnes – bezprostřední a spontánní způsob života. Ale mám pocit, že v tomhle snad už ani není žádná jedna linie, jeden závěr. Jako by to byla telenovela, kde jsou hrdinové všichni, jakýsi Dallas, kde každý má svůj příběh a hlavním hrdinou je pouze po dobu, kdy se na něj vyprávění soustředí, pak opět ustupuje do pozadí, aby se po chvíli zase vynořil. Schází mi jakési jednotné směřování. Lidé se rodí, rostou, plodí děti a zase umírají a ačkoli je to velmi svěže a živelně napsané, mám dojem, že těch 150 stránek mi stačilo. Dočetl to někdo z vás? Mám pokračovat, stojí to zato?