Lucie Kolářová

Je jedním z kmenových autorů knihožrouta, které jsme se Vám rozhodli představit formou mini-interview.

KŽ: Jaká kniha ovlivnila tvoje dětství?

LK: Alexander Dumas: Tři mušketýři. Napínavý román v kombinaci se spálou (a následným dlouhým ležením v posteli) způsobily, že se z malé nečtenářky stala ve čtvrté třídě vášnivá hltačka knih. Později jsem měla hluboký a romantický poměr s Göstou Berlingem Selmy Lagerlöfové. Román jsem četla opakovaně, nejlepší pasáže často i nahlas těm nebohým příbuzným, kteří se zrovna vyskytli poblíž. V dospělosti jsem se k Göstovi vrátila a s překvapením shledala, jak je jeho východisko neromantické, antisnílkovské, přitakávající práci proti bláhovému třeštění. Ve třinácti jsem ten román četla úplně jinak.

KŽ: Kdo je tvůj oblíbený literární hrdina? (Popřípadě který literární hrdina ti nejvíc leze na nervy?)

LK: Vždycky mě štval Athos, byl příliš ušlechtilý.

KŽ: Kterou báseň umíš bezpečně zpaměti?

LK:

Zbyla mi veteš vzpomínek,
zástavní list z mých hodinek
a zablácená promenáda
z dob, kdys mě ještě měla ráda.
Městem teď víří karneval
a já bych slzy proléval
k úpadku spěje moje firma
Pánbůh mě pere všema čtyrma.

To by měl být Gellner. Bezpečně nazpamět neumím nic, u této básně se mi vypařil název a neručím ani za přesné znění. Podobně útržkovitě zvládám kousky z Ortena , Máchy, Nezvala, Villona.

KŽ: Detektivka nebo sci-fi/fantasy?

LK: Dnes už detektivka. Souvisí to asi se středním věkem... I když byly časy (na gymnáziu), kdy velmi těsně vítězila fantasy, ačkoli načtenou ji zas příliš nemám. Držela jsem se tehdy hlavně Tolkiena. Ale začínala jsem detektivkami - Sherlock Holmes, Hercule Poirot a kapku později Phil Marlowe mě provedli pubertou.

KŽ: Kniha, ke které se stále vracíš ...

LK: Josef Kolář - Z deníku kocoura Modroočka. A spousta dalších dětských knížek - Birlibán, Medvídek Pú, Žabákova dobrodružství, pohádky ... Souvisí to nejen s mým rodičovstvím, nýbrž hlavně s trvalou a nevykořenitelnou infantilitou.

KŽ: Tvůj aktuální literární objev?

LK: Knihy na mě působí čím dál méně, mladické nadšení, s nímž jsem byla schopna hltat i kurtoazní romány a prodírat se středověkou češtinou v Tristramovi a Izaldě, je totam. Poslední dobou mě baví ženské autorky. Velmi jsem cítila s hrdinkou Pýthie od Margaret Atwoodové, z recenzovaných knih mě opravdu zaujal Wolf Hall Hilary Mantelové a dojalo Co se ztratilo Catherine O'Flynnové.