Tohle se nechce tvářit jako literatura s velkým L!

Napsáno: 10. února 2012 v 14:49
Autor: Silvie Mitlenerová
Recenzovaná kniha: Povídky jazzového věku

NÁLEPKY: KLASIKA

Po několika měsících od uveřejnění recenze na povídkovou sbírku Žabci a filozofové došlo i na jakýsi její druhý díl, Povídky jazzového věku. V žádném případě zde neplatí, že přečíst jednu knížku znamená číst obě. Každý výbor z Fitzgeralda je v něčem jedinečný.

Dívky, muži a cigarety ve špičce

Když  čtenář nahlédne do tiráže, připadá mu, jako by se vrátil v čase. Jména jako Zdeněk Urbánek, Miroslav Jindra nebo Lubomír Dorůžka upomínají na angloamerickou produkci ze šedesátých a sedmdesátých let, na knihy, které si ohmatané půjčujeme v knihovnách nebo ještě ohmatanější lovíme v antikvariátech. Některé překlady zařazené do sbírky (např. povídka „Tulipán“ nebo „Ach, rusovlasá kouzelnice!“) ostatně skutečně tehdy poprvé vyšly. Všechny pak mají jakýsi staromódní nádech, upomínají na staré dobré časy – a jakkoliv to občas způsobí drobná překladatelská přehlédnutí, jaká by se jistě dala snadno odstranit moderními googly a wikipediemi, celkově má překlad vynikající úroveň a výborně ladí s náladou, kterou navozují samotné Fitzgeraldovy texty. Neboť v povídkách se už na prvních řádcích propadneme téměř o sto let zpátky, do dvacátých let dvacátého století, kdy dívky měly dívčí chování, chlapci chlapecké a muži mužné, kdy se hrál jazz, jezdilo se ve starých autech a kouřily se cigarety z dlouhých špiček.

Oproti Žabcům a filosofům vyvolávají Povídky jazzového věku silnější emoce. Někdy až na kraji rozcitlivění, jako třeba v povídce „Sedliny štěstí“ o mladé herečce, která přišla o kariéru kvůli nutnosti pečovat o ochrnutého manžela, nebo „Ach, rusovlasá kouzelnice“ o neučiněných rozhodnutích, která můžou člověka celý život mrzet. Jiný případ jsou povídky, u nichž se můžeme nahlas smát, jako „Velbloudí zadek“, snad vůbec nejlepší povídka ze sbírky, a povídky řekla bych typicky fitzgeraldovské o mladých a krásných lidech v rozpuku života, kteří mají ještě všechny důležité životní kroky před sebou a otevřené – jako Julie v povídce-jednoaktovce „Něco bílého dorůžova“ nebo Joe, „Tulipán“.

Hříčky pro pobavení

Velmi dobrý čtenářský zážitek poskytují také  dvě asi nejznámější povídky, poměrně dlouhé  až do rozsahu novely, „Diamant velký jako Ritz“  a „Podivuhodný případ Benjamina Buttona“. Poslední zfilmování druhého jmenovaného textu s Bradem Pittem a Cate Blanchett jsem neviděla, ale při čtení se mi intenzivně vybavovaly vousaté tváře dvou postav ze seriálu Arabela, které se narodily na ostrově Pultanela a tudíž místo stárnutí měly celý život mládnout. V pohádce zafungovalo jakési kouzlo, které je proměnilo v normální miminka, ale Fitzgerald vystavěl s až neuvěřitelným citem pro detail celý příběh až do samého konce, včetně manželství, rodiny, nástupu do školy a pak do školky a podobně. Povídka mě skutečně po celou dobu držela v napětí, jak to vlastně skončí, jestli předčasně nějakým spisovatelským loopingem, nebo opravdovým návratem zpět k okamžiku „zrození“.

Musím ale přiznat, že nejvíc mě na knize bavily Fitzgeraldovy dodatky. Najednou se člověk v pár chytrých větách dozví, jak ten uznávaný čítankový spisovatel vlastně tvořil po barech, v hotelu, pro pobavení, bez vážných úmyslů na studiích a tak podobně. Jestliže jsem si doteď tvořila určitou představu o osobnosti spisovatele z jeho díla, Dodatky plné osobních poznámek a vzpomínek ukazují zase jinou, taktéž velmi sympatickou tvář.

A nejkrásněji si autor zhodnotil své dílo sám v úvodním odstavci k povídce „Jemima“, otištěné v překladu Miroslava Jindry:
„Tohle se nechce tvářit jako literatura s velkým L. Je to jen sdělení lidem z masa a krve, které zajímá příběh sám, nikoli jakési nekonečné psychologické či analytické plácání. Člověče, určitě se ti to bude líbit! Přečti si to, udělej z toho film, přehrávej si to na gramofonu, projeď to šicím strojem.“