Vidět všechno z obou stran

Napsáno: 20. ledna 2012 v 14:47
Autor: Lukáš Gregor
Recenzovaná kniha: Bez ohlávky. Rozhovory

NÁLEPKY: KNIŽNÍ ROZHOVOR

Jiřiny Šiklová na nás promlouvá  z televizní obrazovky takřka vždy, když se česká  společnost zachvěje. Nemusí nutně jít o skandály, spíše problémy, které prostupují mezilidskými vztahy a zatěžkávají je. Vždyť právě Jiřina Šiklová stála u zrodu katedry sociologie na Karlově univerzitě, patří mezi čelní představitelky dialogu se západními feministkami, zabývá se problematikou menšich, přistěhovalectví, v neposlední řadě se může pochlubit četnými vyznamenáními, a to i prestižní bruselskou cenou Žena Evropy. Má dar srozumitelně a poutavě vyprávět, a to nejen na pedagogickém stupínku, ale také na stránkách knih.

Zatímco Dopisy vnučce (2007) nebo Matky po e-mailu (2009) mají podobu sbírky (více či méně) fiktivních rozhovorů, kniha Bez ohlávky představuje rozhovor, jehož charakter je výsostně reálný. I když... samotná Šiklová několikrát upozorní, že vzpomínky podléhají deformaci, subjektivní výpověď tak s realitou nemusí nutně být v přátelském vztahu. K tomuto osobnímu vzpomínání Jiřinu Šiklovou navádí dvojice Magadelna Čechlovská a Michal Plzák. Zvláště Plzák má s tímto formátem bohaté zkušenosti (vzpomeňme například na výpovědi Jaroslava Duška či Sváti Karáska) a jeho způsob jemné moderace je i zde znát.

Proč je třeba číst Šiklovou

Kniha pochopitelně vznikala z několika společných setkání, což lze na několika místech rozpoznat, je to ale spíše vinou paní Šiklové, která na chvíli pomyslně vyskočí z jedoucího vlaku, odbočuje směrem k běžným záležitostem a chová se dokonce chvílemi jako hostitelka nebo matka/babička. Plzák s Čechlovskou úmyslně tato intermezza nevypouštějí, rozhovor má méně formální charakter a poodkrývá Šiklovou ještě úplněji. Přesto někdy překvapí otázky zkraje nových kapitol, které vybočují z načatého tématu. Chronologicky a ani tematicky se nevztahují k tomu, čím minulá kapitola končila, stejně tak k obsahu té aktuální. Můžeme to vnímat jako určitou nekonzistentnost, ale také jako snahu o ne tolik nucené korigování směru.

Při váhání, zda knihu rozhovoru s Jiřinou Šiklovou číst, lze ve prospěch “ano” argumentovat nejen bohatostí životních zkušeností paní Šiklové, ale také její specifickou náturou. Jako silná osobnost měla vždy potřebu „vidět všechno z obou stran, v dialogu, v kontextu“, což umožňuje čtenárům nahlédnout na mnohá (již dějepisná) fakta z jiného úhlu pohledu, nebo alespoň s větší dávkou objektivity. Šiklová řeší například problematiku stranictví v KSČ, odolnost člověka nepodlehnout, lidskou vůli, statečnost... to vše ale s perspektivy, která nestaví na patetických frázích a nehraje si na hrdinství. Byť zkraje rozhovoru upozorňuje na své subjektivní vínímání prožité reality, nabízí v knize Bez ohlávky mnohdy paradoxně zajímavější a objektivnější náhled na některé (proti)politické události  a osobnosti (např. Kohout, Kundera). A i když se nebojí chodit pro ostré slovo daleko, dokonce ji lze i vnímat jako elitářku (např. nechtěla s kočárkem jezdit po venku, aby se nemusela s ostatními matkami bavit), povrchnímu souzení lidí se vyhýbá. Nejde o obavu mít vyhrazený názor, ale o neustálé hledání pro a proti, důvodů, proč ten který člověk se chová/choval právě tak a nejinak. Šiklová také pracuje jinak s pojmem šedá zóna, který dnes chápeme spíše jako označení nějaké pasivity, konformity, zatímco pro ni představuje oblast jakéhosi normálního vzdoru, kdy  „člověk nemusel být něčeho signatářem, aby mohl mít vztyčenou hlavu“.

Závěr jako z románu

Tím, že se Jiřina Šiklová zapojovala aktivně do zajišťování výměny tajné korespondence a různých rukopisů a publikací do/z exilu, má co říci k zákulisním věcem, které se především v tzv. šedé zóně odehrávaly. Velkou část však zabírají její osobní záležitosti – především pak manželství, které po třiceti letech skončilo, neslo v sobě břímě mužské závisti z ženského úspěchu, ale také nevěru fyzickou či duševní. Šiklová je upřímná, mnohdy se sama v rozhovoru zarazí a pozastaví nad tím, co všechno právě prozradila, nebojí se vnímat kriticky sebe samu, třeba i svůj jinak natavený mateřský pud, kdy nezapadala mezi ostatní matky, které se mazlí a dělají ťu ťu ňu ňu na svá dítka. 

Kniha rozhovorů jen v samotném závěru více otevírá současnost, aktuální trendy ve společnosti či angažmá Šiklové ve volbách za Stranu zelených. Je to škoda, mohl by vzniknout o něco úplnější vhled. Na stranu druhou má kniha silný konec, povídání o stáří a smrti představuje gradaci jako z vydařeného románu.

Tím, že Šiklová dokáže umně pracovat s českým jazykem, dociluje kniha Bez ohlávky velmi příjemného pocitu ze čtení. Výpověď doprovázejí fotografie s funkčními popisky (citacemi z rozhovorů). Jen mi nepřijde šťastné nepojmenování kapitol, ani jejich očíslování, byť v obsahu kapitoly pojmenování nesou. Tento nedostatek ale napravuje přítomnost rejstříku, který má v knize svůj význam, neboť Jiřina Šiklová de facto mapuje moderní dějiny našeho státu.