Kam se, vrahu, kam schováš?

Napsáno: 23. ledna 2012 v 0:01
Autor: Boris Hokr
Recenzovaná kniha: 10 rad nájemného vraha, jak vyčistit kvartýr

Tomislav Bokšić  je svědomitý člen chorvatské mafie působící v New Yorku. Je spokojený se svým bytem, latino milenkou Munitou i zaměstnáním nájemného vraha. Tomu dává opravdu vše, dokonce přestal sjíždět i kokain, protože ten nepřeje pevné ruce. Tomislav je prostě profík – oběť vždy na prvním místě. Doloženo na 66 případech. Tomislav je prostě hvězda. Už si připravuje i řeč na vrahounské Oscary. Tomislav je Toxic.

Jenže pak se to všechno pokazí – z čísla 66 se vyklube osoba policejního ražení a náš hrdina musí prchat. A nebýt toho, že na záchodcích letiště JFK narazí na reverenda Laskavého (aneb oběť č. 67), šel by na hodně dlouho (nebo naopak hodně krátko – ale se žhavým završením) sedět. Takhle místo toho skončí na Islandu, kam byl reverend Laskavý, jehož identitu si Tomislav přisvojil, pozván spřátelenými křesťanskými fanatiky. Tenhle exil nebude procházka růžovou zahradou…

Gulliverova výprava do země bez zločinu

10 rad nájemného vraha jak vyčistit kvartýr aneb Jak přestat zabíjet lidi a pustit se do mytí nádobí je rozhodně jedním z největších překvapení loňského roku. Ale nejsem si jistý, že má pravdu obálka, která hlásá „islandský thriller“. Helgason napsal spíše absurdní černou komedii, která se sice odehrává na Islandu a bere si na paškál jeho „dokonalost“, ale stejně tak se jedná o román balkánský – nejen díky hlavnímu hrdinovi, ale i tomu, jakou roli v ději hraje na Balkáně nesmírně populární Eurovize.

Pasáže, v nichž Tomislav objevuje svět Islandu, navíc připomínají satiry typu Gulliverových cest – však je také Island zmíněn coby ostrov liliputů. Je to prostě země divů. Že zdejší elitní policejní útvar hlídá maturitní večírky? No a co, vždyť tady nejsou zločiny a násilí, všichni jsou šťastní a úspěšní… krom domácích rockových kapel, pochopitelně. Tomislav nevěří vlastním uším a očím („Hovno bezpečná země. Stačí pár telefonátů a do týdne je z ní chorvatská kolonie.“), a když mu vysvětlují, že mají aspoň hodně autorů detektivek, věnuje svůj obdiv úsilí, které museli nebozí spisovatelé vynaložit, aby zdůvodnili, jaký zločin se to vlastně má na Islandu odehrát. O potížích, které má s islandskými jmény, ani nemluvě (rozhodně však patří pochvala překladatelovi, který si s jemnými „nedorozuměními“ pohrál na jedničku).

Cizinec v cizí zemi je vždy vděčný motiv, zvlášť když se jedná o mnohonásobného vraha, který si ač na útěku může poprvé v životě začít řešit vlastní traumata. A že jich jako bývalý voják chorvatské armády má dost a dost…

Severina, štikle a dobře vyvražděná vesnice

Balkán a jeho neklidné dějiny, speciálně ty z devadesátých let minulého století, budou ještě hodně dlouho „vděčným tématem“ nejen literatury. Jenže málokomu uvěříte, že e jedná o něco víc, než jen o jízdu na vlně laciného moralizování či sentimentu. Málokdo umí vystihnout zvláštnosti balkánského uvažování, lásky a nenávisti zdejších národů a směs nadšení s fatalismem. Bývalá Jugoslávie, jak pochopila řada tvůrců, je ideálním prostorem pro krutý magický realismus. A Helgason to ví.

Tomislav ve válce ztratil bratra i otce – to je smutné, ale zde se jedná  především o absurdní způsob, jakým k tomu došlo. Podílel se na masových hrobech – a na jednom jediném detailu vás román přesvědčí, že život je naprosté svinstvo. Zabíjel i zpíval a popíjel rakiji – obzvláště bizarní scéna se srbským tankem se Tomislavovi po letech vybaví, když na Islandu sleduje přenosy z Eurovize, konkrétně vystoupení Dalmatinky Severiny Vucković.

Tu milovalo a miluje celé Chorvatsko… a nad jejím domácím pornem pak všichni Chorvati týden močili slzy, jak Tomislav doplní, když poslouchá její hit Moja štikla – ten je mimochodem opravdu hrozný (ostatně: http://www.youtube.com/watch?v=2EYNlBTP3wc&feature=related ). Ale právě tahle scénka a poznámka vás přesvědčí, že Helgason svým Chorvatům opravdu rozumí. U nás je podobná zkušenost nepřenositelná (možná nejblíže by bylo, kdyby něco podobného uniklo dvacetileté Libušce Šafránkové spolu s kardinálem Vlkem… a i to by byl jen slaboučký odvar). Doporučuji vyhledat odkazy na internetu a pak zhlédnout… komentáře, kde se hádají Chorvaté se Srby, oddaní fanoušci s nenávistnými křižáky atd. Velmi poučné.

Ano, někdy se tenká hranice mezi humorem, trefným postřehem a patosem nebezpečně  zachvěje, ale Helgason se vždy zachrání svým smyslem pro absurditu a spojování zdánlivě nespojitelného. Ideálním příkladem je reakce Tomislava na zprávu, že jeho milence uřízli hlavu a nechali mu jí v ledničce: „Takhle jsem nebrečel od 98´. Svině Thuram nám dal dva góly.“

Od jiných by to vyznělo cynicky nebo jako pokus o laciný krutý vtip. U Helgasona pochopíte, jak moc je jeho hrdina v háji. Zábavný příběh o zmateném zabijákovi na útěku se tak definitivně mění v cestu do hlubin duše člověka, který zažil příliš mnoho a neměl nikdy možnost se s tím vyrovnat. Nakolik je takové vyrovnání se možné, kniha jednoznačně neříká, ale rozhodně potvrzuje, že před svou minulostí nikdo neuteče. A to už kniha není ani thriller, ani komedie… to už je jen zatraceně dobrá literatura.