Jaký byl ročník 2011 pro sci-fi a horor
Napsáno: 13. prosince 2011 v 9:58
Autor: Boris Hokr
A máme zde druhé kolo rekapitulace fantastiky za rok 2011. Sci-fi a horor. Tím se mimochodem odchylujeme od u nás běžného úzu, kdy se s hororem slučuje naopak fantasy a sci-fi se bere samostatně. Většinou s odůvodněním, že hororu u nás tolik nevychází. A protože sci-fi je z jakéhosi záhadného (ehm, samozřejmě že víme, proč tomu tak je, ale jsme slušní) důvodu u nás považována za královnu fantastiky, byl horor vždy strčen do ghetta k fantasy. Čistota sci-fi sice nebyla narušena, ale protože spojovat by se z principu měly věci slabší, neodpovídalo to moc skutečnosti. Což tímto napravujeme. Ale dosti odboček a pojďme se podívat, co zajímavého scifíčka se letos urodilo…
Intelekt versus emoce
Začneme těžkým kalibrem a hned na začátek si řekneme, z jakých titulů by se mohla příští rok v květnu vyloupnout při udílení cen Akademie sci-fi roku 2011. Na Knihožroutovi jsme se již věnovali sbírce povídek Teda Chianga Příběhy vašeho života. Autor není nejplodnější, soubor osmi povídek ve své době představoval komplet jeho díla, ale každý jeho text je malým drahokamem – podobně jako tomu bylo u loni vydané sbírky Čerpadlo 6 od Paola Bacigalupiho. Chiang však není tolik emotivní a naléhavý – jeho povídky oslovují především intelekt a dokazují, že dobrá sci-fi (a dobrý příběh) se dá vystavit i kolem matematické rovnice. Možná nejlépe však jeho tvorbu vystihuje příběh o stavbě babylónské věže, která jednoho dne opravdu dosáhne nebeské klenby – nejedná se přitom o metaforu, neuchyluje se k magii; prostě a jednoduše odhaluje, že svět by mohl fungovat i jinak…
Na své loňské tažení se pokusí navázat i Bacigalupi – Argo vydalo jeho první román, Dívku na klíček. Dystopická budoucnost, lidstvo v naprosté ekonomické, morální i ekologické depresi a exotické prostředí Thajska. Autor rozvádí motivy z několika svých předchozích povídek a dokazuje, že se v podstatě už nyní řadí k hvězdám žánru. U českého vydání se sluší poznamenat dvě věci. Za prvé, Bacigalupi je autorem překladatele Richarda Podaného; ten jej k nám uvedl a po léta překládal jednotlivé povídky, takže český text (navíc ošetřený z pozice redaktora další veličinou, Viktorem Janišem) je skutečná lahůdka. Za druhé, Dívka na klíček pokračuje ve vizualizaci Bacigalupiho díla, kterou začal výtvarník Marek Malík u Čerpadla – přestože tedy obě knihy vydala různá nakladatelství, jedná se o v knihovničce krásně ladící komplet.
Třetí těžkou vahou je český šampión Jiří W. Procházka. Pro některé hrdina domácí fantastiky, pro jiné její vyvrhel, každopádně skvělý autor. Druhý krok nikam je průřezem skrze pětadvacet let jeho tvorby a krom sci-fi zde narazíme i na horory a fantasy, ale i ryzí surrealismus. Avšak nebojte se… Procházka je sice hračička, který neváhá vyseknout poctu Lemovi, Nesvadbovi (krátká povídka složená z vět porůznu vybraných z Nesvadbových textů) či Čapkovi (skvělá Válka s Gloky), především je však vyznavačem myšlenky, že knihy se mají číst s potěšením. Takže vedle silně avantgardních textů se dočkáte pořádné várky akce i humoru.
Je libo sci-fi thriller?
U akce bychom mohli ještě na chvíli posečkat. Elizabeth Bearová nabídla román Zjizvená, pokračování předloni vydané Zakalené. Popisuje souboj několika stran o ovládnutí technologie, která by umožnila opustit přelidněnou Zemi, které hrozí naprostý potravinový kolaps. Vyšel i další vesmírný thriller Neala Ashera, Agent Řádu. Obě knihy si zaslouží pozornost především pro brilantní zobrazení světa budoucnosti a neustálou akci – Bearová přitom odkazuje spíše ke klasické science fiction typu Frederika Pohla, Asher si jede po své vlastní trase.
Český příspěvek k sci-fi thrillerům pak doplňuje humor – a to ten černý. Klasik Ondřej Neff si po Celebritách a Tušení podrazu střihl další mystifikační román. Rekvalifikační kurz vypráví o trampotách frekventantů školení na popravčí. Ano, EU se chystá přijmout trest smrti a je třeba odborníků.
Román se sice nevyvaroval některým logickým nedostatkům, ale Neff to více než vynahrazuje brilantním situačním humorem a přesně vystihnutým jazykem úředního šimla, stejně jako uvažováním nejbyrokratičtější byrokracie ze všech, tedy té naší. Příjemným bonusem je místo děje: Třeboň a především její vyhlášené restaurace Šupina a Šupinka. Až si tam někdy zajdete na úhoře, neubráníte se úsměvu… byť možná trochu „přiškrcenému“.
Ambice kam se podíváš
Za thriller bychom mohli považovat i nejnovější román Dana Simmonse. Autor slavného Kantosu Hyperionu se ovšem ve Flashbacku pouští především na pole politického románu. Detektivní linie vyšetřování pět let staré vraždy za pomoci drogy, která umožňuje prožívat opět všechny vzpomínky, je pouhou záminkou pro zamyšlení se nad směřováním nejen americké politiky posledních let. Amerika je zde zbankrotovanou zemí, kterou si rozdělili Japonci, mexické gangy a rozpínající se islám. V podstatě noční můra pravičáka, ale Simmons by se s něčím tak jednoduchým nespokojil. Flashback nebude patřit k vrcholům jeho tvorby, přesto se pořád jedná o jeden z nejzajímavějších a nejčtivějších titulů roku.
Že se sci-fi nemusí odehrávat v budoucnosti se snaží už řadu let dokázat jeden z otců kyberpunku, William Gibson. Letos jsme si mohli vychutnat brilantní román Rozpoznávání vzorů. Jeho hrdinkou je žena, která je schopna predikovat trendy popkultury a designu a je proto vyhledávána celou řadou firem… Gibson se o problematiku moderní kultury založené na skrytých vzorech v přenosu estetických koncepcí a informací obecně zajímal už v osmdesátých letech a výsledkem je až hypnotické čtení plné odkazů na věci, které všichni známe, ale nikdy by nás nenapadlo uvažovat o nich jako o něčem, co tvoří budoucnost. A ono ejhle!
Hned několik silných témat spojuje román Ve dvorech slunce Briana d´Amata – jeho hrdina je jedním z posledních hráčů staré mayské hry sloužící k předpovídání budoucnosti. Protože se blíží datum, kdy podle Mayů svět zanikne, je jasné, že jeho vědomosti budou velmi důležité. Problém je, že původní hra se hrála jinak, než její moderní podoby. Aby zachránil svět, bude muset hrdina podstoupit cestu časem… Časové paradoxy a důkladně pojatá teorie her činí z románu skutečně zajímavé čtení, které ještě povyšuje exotika mayské kultury.
Jde to i bez nich
Pokud jsou Gibson či Simmons autory, jejichž jména jsou zárukou nejen čtivosti, ale i intelektuálního stimulu, následující tituly se podobným výzvám obloukem vyhýbají – na poli jednoduché, avšak účinné zábavy však těžko najdete větší esa. Leoš Kyša, jinak výrazná tvář české novinařiny, si střihl román Alláhův hněv a na akčním příběhu z budoucnosti ovládané islámem je jasně vidět, že řečem o toleranci Půlměsíce vůbec nevěří a za svůj názor se rozhodně nestydí. Rozsahem spíše drobnější knížečka je plná násilí, černého humoru a politické nekorektnosti.
Román Horův vzestup od Dana Abnetta je pak plný pro změnu násilí, fanatismu, fatalismu a deprese – odehrává se totiž ve světě Warhammeru 40 000, který „nezná nic jiného než válku“ a popisuje nejtragičtější historii tohoto fenoménu – povstání nejčestnějšího z čestných, které dovede lidstvo na pokraj vyhynutí. Kniha je sice pouze předehrou, v níž je Horus stále ještě neposkvrněným a oddaným služebníkem Císaře, ale první kroky ke tragédii již byly učiněny… Na poměry W40kk velmi propracovaná kniha, která se přitom nevzdává jediné příležitosti k orgiím akce.
A co děti?
Na poli titulů pro mládež je třeba vypíchnout dva tituly. Inkarceron je zajímavý vizí svět, který se dobrovolně vzdal technologie, ale přesto v jeho srdci leží vězení nadané vlastním myšlením, z něhož prý není možné uniknout… Dokud hlavní hrdina nenarazí na přístroj, který mu umožní kontakt se světem venku a snad i odhalí tajemství jeho původu – na rozdíl od ostatních obyvatel Inkarceronu se totiž v jeho zdech nenarodil… Zajímavé postavy a ještě zajímavější prostředí činí z knihy jedno z malých překvapení roku.
Malý bratr Coryho Doctorowa pak patří k těm velkým. Příběh mladistvého hackera, který se přimotá k teroristickému útoku v San Francisku a je následně týrán a ustavičně sledován vlastní vládou je brilantní čítankou možností moderních počítačů a obžalobou omezování osobní svobody pod heslem boje proti terorismu. Jak říká hrdina knihy: „Teď se nebojím terorismu, ale vlastní vlády…“ Cory Doctorow je relativně mladým autorem, který se u nás zatím uvedl jen několika povídkami, ovšem vyplatí se jej sledovat. Při četbě jeho románu si pak budete jistě přičítat kladné body za kopance do Windowsů obecně či Internet Exploreru konkrétně… Pro někoho román může ztrácet na síle relativně šťastným koncem, ale vzhledem k cílovému publiku se nejedná o žádný hřích, ale naopak plus.
Dobří holubi se vracejí (reedice a staří pardálové)
Letos se krom horkých novinek objevilo i několik zasloužilých klasiků a reedic. Na poli románů nelze pominout Hvězdy, můj osud Alfreda Bestera. Román, který patří k nejsilnějším inspiracím kyberpunku sleduje příběh Gullyho Foylea. Ten jako jediný přežil katastrofu na vesmírné lodi, několik týdnů živořil na jejím vraku a pak byl svědkem, kterak si trosek povšimla kolem prolétající loď, aby pak beze slova vysvětlení zamířila pryč… Gully se rozhodne přežít a pomstít. Na své cestě se stane čímsi víc, než jen člověkem, a Bester na jeho osudech parafrázoval klasický román Hrabě Monte Christo. Především ovšem napsal knihu, která i po téměř šedesát letech disponuje neuvěřitelnou silou. Téměř každá kapitola je vygradována k jakémusi dílčímu kataklyzmatu a mezitím si Bester zdařile pohrává s jazykem. Jeden z největších klenotů žánru u nás vychází už podruhé a tentokrát i v novém překladu.
O částečné reedici můžeme mluvit i v případě Vítězů Poula Andersona. Tato sbírka totiž shrnuje povídky, za které byl Anderson odměněn Hugem či Nebulou a čeští čtenáři je už znají. Ovšem takto pohromadě jsou ještě silnější. Fungují nejen jako skvělé příběhy o hranicích lidskosti a morálních dopadech zásahů do cizího prostředí a vývoje, ale také jako svého druhu procházka dějinami žánru.
To rozsáhlý soubor povídek Philipa K. Dicka Podivný ráj procházkou není. Jedná se totiž o monument své doby, kterou je počátek padesátých let. Strach se světové války, nedůvěra vůči robotům, posedlost telepatií a mutanty… A samozřejmě Dickovo obligátní téma rozštěpené reality a všepohlcující paranoie. Rozhodně doporučuji; zároveň však stejně rozhodně radím: nečíst na jeden zátah, nevěřili byste pak ničemu a nikomu.
A ten horor?
No a na závěr ten slibovaný horor. Máme zde samozřejmě krále moderního hororu Stephena Kinga a jeho novou sbírku Černočerná tma – osobně jsem bohužel ještě nečetl, ale podle ohlasů ze zahraničí chytil King druhou mízu. Což ostatně dokázal již loni vydaným románem Pod kupolí. A protože delší povídky, vlastně spíše novely, mu šly vždy, není důvod těmto hlasům nevěřit.
Osobně však mohu doporučit Jacka Ketchuma. Tenhle bodrý chlapík je na našem trhu nováčkem a bude zajímavé, jak se s ním české publikum vypořádá. Hrdinové knihy Po sezoně čelí v lesích kolem zapadlého letoviska naprostému společenství kanibalů a jejich utrpení nebude znát mezí. Ketchum je úsporný, ale ve správných chvílích se nebojí jít do detailu. Pro někoho až pornografie násilí, pro jiné zásadní exkurz do podstaty divošství a strachu z vlastního druhu. Čtení této knihy není zábava, ale až bolestná zkušenost.
Pokud byste pak hledali odreagování, nemusíte ani měnit žánr. Dnes již podruhé zmíníme Dana Simmonse – vyšel mu totiž i starší román Ohně z ráje o povstání havajských bohů. Děj knihy se odehrává ve dvou časových liniích – jedna je umístěna do současnosti a druhá do devatenáctého století, aby se vzájemně proplétaly. Simmons knihu, na své poměry dosti překvapivě, pojal jako svého druhu hororovou komedii ve stylu osmdesátých let – ostatně, jedním z hrdinů je i Samuel Clemens neboli Mark Twain a události v současnosti jsou zarámovány snahou bohatého investora zbavit se prodělečného resortu, v čemž mu nezabrání ani mrtvoly hostů v golfových jamkách, přílet tří milenek (které o sobě do té doby nevěděly) a dokonce ani obří lidožravé a mluvící prase…
Pokud je Simmons sofistikovaná a inteligentní zábava, poslední titul našeho přehledu je ryzí „guilty pleasure“. K románu Richarda Laymona Ten, který ovládá tvé tělo si dovolím vypůjčit slova kolegy Běhounka z časopisu Pevnost: „… o (ne)umění Richarda Laymona lze říct jen jedno - je to tak blbé, až je to geniální.“ Totálně zhovadilý mix softporna, nelogických zvratů a bezúčelného násilí by prý nezplodil ani tandem Uwe Boll – Ed Wood. A to je svého druhu to nejsilnější možné doporučení, protože něco tak špatného musí být opravdu výjimečné…
TOP TEN:
Anderson, Poul: Vítězové
Bacigalupi, Paolo: Dívka na klíček
Bearová, Elizabeth: Zjizvená
Bester, Alfred: Hvězdy, můj osud
Doctorow, Corry: Malý bratr
Chiang, Tad: Příběhy vašeho života
Gibson, William: Rozpoznávání vzorů
Jack Ketchum: Po sezoně
Procházka, Walker Jiří: Druhý krok nikam
Simmons, Dan: Ohně z ráje
Komentáře
Žádný čtenář zatím nepřidal svůj komentář, buďte první! Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení čtenáři. Pokud ještě nemáte vytvořený účet, zaregistrujte se, prosím.
Sdílet na Twitteru
Záložka na Delicious