Možná že stačí najít si někoho na ochočení

Napsáno: 21. listopadu 2011 v 8:15
Autor: Silvie Mitlenerová
Recenzovaná kniha: No a já

NÁLEPKY: DOSPÍVÁNÍ INICIACE

Tak uvažoval Malý princ, když se snažil ochočit lišku. Uvažuje tak i třináctiletá Lou, hlavní postava a vypravěčka novely No a já od Delphine de Vigan, když jí školní projekt mapování situace mladých žen-bezdomovkyň v Paříži přeroste do osobní sféry a přinese přátelství, téměř jistý druh sesterství s objektem výzkumu, osmnáctiletou No (domácká podoba jména Nolwenn). Na tomto příběhu a na vedlejší zamilovaně-vztahové linii se ukazuje, co všechno musí člověk skousnout, než dospěje, a jak těžké je překročit hranice mezi sociálními skupinami jen na základě dobrovolného rozhodnutí.

Holka, co žije v jinym světě

První zajímavá věc na knize je už její název. De Vigan podle Kateřiny Vávrové, autorky doslovu, píše vybroušeným a vnitřně provázaným stylem, což se odráží i v titulu; „No“ je v mnoha jazycích záporka, protiklad, tedy i postava tohoto jména slouží jako popření slušné a společensky integrované Lou. Než jsem ale zjistila, že No je vlastně jméno, považovala jsem název naopak za začátek kladné věty, něco jako „No a já jsem tam byla taky“. Možná je Delphine de Vigan geniální několikanásobně, neboť název knihy dává smysl i v češtině, byť posunutý: Lou se na jednom místě zmiňuje, že se jí s No dobře povídá, protože se nemusí bát vycpávek, ukončování vět rozpačitým „… a tak“ a podobně. Zde vystupuje hříčka, „no a já“ jako parazitický začátek věty, který si ale v konverzaci s Nolwenn může hlavní hrdinka dovolit.

Koneckonců, těžko říci, jak jinak název řešit. „Já a No“, což by předešlo dvojznačnostem, je mnohem méně rytmické a jiný název už by nerespektoval originál.

Nejen No, osmnáctiletá dívka z ulice, pochází „z jinýho světa“, i Lou sama často utíká do jiných, svých vnitřních světů, kde se věnuje lehce obsedantním výzkumům: počítá nudle v polévce, z vystřihaných slov tvoří nová, zkoumá, zda mají všechna mražená jídla stejné složení. Takoví lidé to nikdy nemají v kolektivu gymnaziální třídy jednoduché a Lou není výjimkou.

Jsme tak malí, tak nekonečně mrňaví, že nic nezmůžeme?

Nějakou chvíli mě iritovalo, že příběh poskakuje, chvíli se nikam nevyvíjí a pak se najednou rozběhne a běží, občas se zadrhává  na redundantních detailech a jindy v něm zase kusy chybějí. Krátké kapitoly se skládají ze dvou stránek někdy i celkem nudného popisu, kam kdo šel a co dělal, zničehonic je ale uzavře závěr, postřeh nebo shrnutí, které čtenáře zaskočí svou promyšleností (třeba na str. 53: „Lidi dokážou sestrojit nadzvukové letouny a vypouštět rakety do vesmíru, identifikovat zločince z jediného vlasu anebo nepatrného kousíčku kůže, vypěstovat rajče, které vydrží tři týdny v ledničce a ani trochu neseschne, (…) Dokážou nechat lidi umřít na ulici“). Postupně mi ale došlo, že se v tom skrývá autorčino mistrovství. Přesně takhle by to totiž psala třináctiletá dívka s IQ 160. Někde by zněla přemoudřele a učitelsky, za chvíli by se ale projevilo, že ještě pohlíží na svět dětskýma očima (a ne úplně vždycky si to uvědomuje). Čtenář tak nečte knížku o třináctileté Lou Bertignakové, ale knížku napsanou samotnou Lou.

Nevzdávejte to

Ještě  jedna zmínka o doslovu: Kateřina Vávrová v něm přirovnává No a já ke známé knize Muriel Barbery S elegancí ježka. Shodou náhod jsem tento román přečetla před pár týdny, proto si také dovolím srovnání: skutečně, v osobě Palomy a Lou lze hledat společné prvky. Zároveň to, co je odlišuje, lze možná pojmenovat jako jednu ze vstupních bran do světa dospělých: Paloma trpí teenagersky dekadentním pocitem, že svět už jí nemá co dát, že s ním nehne a nezáleží jí na tom, jak to se světem dopadne, je-li takto nezajímavý a pokřivený. Jediné, co by si chtěla ještě pohlídat, je způsob opuštění tohoto slzavého údolí. Naproti tomu Lou má nakročeno do života, chce svět poznávat, měnit a vylepšovat a věří, že ostatní lidé to vidí podobně. Proto jí s tím jistě budou bez okolků pomáhat, vzhledem k jejím omezeným finančním, časovým i mocenským možnostem. O světě dokonale neplatí ani jedna z obou představ a Barbery i Delphine de Vigan výborně vystihly, jak určité životní kotrmelce člověka o podobně naivní představy díkybohu připraví a jak se obě, Paloma i Lou, skutečně dospělosti přiblíží, byť každá jaksi „z jiné strany“ a taky jinak, než čekala.

A pro obě nakonec platí to, co na samý závěr knihy slyší Lou od pana učitele Marina: „Nevzdávejte to“. Platí  to taky pro Nolwenn, pro Lucase i pro nás všechny ostatní. Co člověku zbyde, když to vzdá? – nic, bude to tak lepší? – nebude. I když Lou dospěje a bude se muset čím dál častější smiřovat s maximou dospělého světa, „tak to prostě je“, pořád ještě (pokud to nevzdá) může změnit svět.