Plačící zabiják přichází

Napsáno: 19. října 2011 v 9:35
Autor: Boris Hokr
Recenzovaná kniha: Crying Freeman: Plačící drak 1

Jó Hinomura byl nadějným uměleckým hrnčířem. Jenže pak zasáhl osud – na cestě po Americe, kde představoval své dílo, se mu do rukou dostaly fotografie, které kompromitovaly Sto osm draků, obávanou čínskou mafii. Čestný Jó nešel zločincům na ruku a stihl jej trest. Byl unesen, podroben zvláštní formě vymytí mozku a přetvořen a vycvičen na nájemného vraha. Nemůže se svým pánům vzepřít, ale přesto je stále člověkem a po každé vraždě roní slzy smutku. Je Plačícím drakem, nejnebezpečnějším zabijákem na světě…

Klasika, klasika, klasika..

Když začalo nakladatelství Crew vydávat konečně mangu (jednání s japonskými vydavateli by prý vydala na vskutku napínavý a absurdními motivy nabitý román), nemohlo si snad zvolit první titul lépe. Crying Freeman (anglický titul mangy, podle touhy hlavního hrdiny po svobodě) patří k největším klasikám a jeho sláva dospěla i do Čech – jednak zde máme krom klasických nadšenců do komiksu již několik let velmi silnou subkulturu fanoušků anime a mangy a jednak jsou ozvěny tohoto dílka cítit v řadě klasických akčních hongkongských filmů, ale především pak v Tarantinově opusu Kill Bill.

Takže problém nebyl v tom, zda se lidé po titulu vrhnou, ale zda se naplní jejich šeptandou a legendami vybičovaná očekávání. Přeci jen se jedná o dílo, které vznikalo v osmdesátých letech, takže řada motivů dnes může působit (a také že tak činí) klišovitě či neoriginálně. Vtip je ale v tom, že ani v době svého mládí nebyl Plačící drak dvakrát originálním počinem. Jeho síla je jinde: tvoří dokonalý pel mel zabijáckých historek čínské (hongkongské) a japonské tradice a přidává nesporné mistrovství grafického provedení.

Všechno děláme kvůli lásce

Zápletka je nádherně naivní, patetická, braková… prostě toho druhu, z něhož dokáží kvalitu vytřískat snad jen v Asii, ačkoliv kdekoliv jinde by z toho byl kolosální průšvih. Jó po sobě zanechá na jedné akci svědka – mladou dívku Emu Hino. Právě její monolog celý příběh otevírá. Dovídáme se, že má mít devětadvacáté narozeniny, že je ještě pana, že se zamilovala do krásného zabijáka, na něhož nyní čeká. Ví, že jí bude muset zabít, ale před smrtí chce poznat muže…V tu chvíli je vlastně jasné, co bude dál: ti dva se zamilují a jejich láska bude muset odolat policii, japonské i čínské mafii a vlastně celému světu… Tragika nemožnosti naplnění a šťastného konce je samozřejmě součástí balení od samého začátku.

Můžeme trousit ironii a sarkasmus kolik jen chceme, ale jak jsem napsal nahoře: na Východě tohle prostě umí, takže nic nepůsobí trapně, ale zatraceně emotivně. Je tomu tak i díky kresbě, které sice zachycuje násilí a sex, ale přesto se vyznačuje podivuhodnou jemností a smyslem pro detail. S tradičními předsudky, že manga je o zveličených detailech zdvižených obočí, vytřeštěných očích a deformacích obličeje zde neuspějete. Tohle je zcela jiný žánr a vizuální podoba se jednoznačně odkazuje k hranému filmu (čemuž odpovídá i technika prostřihů a protizáběrů, kterou tvůrci často používají).

Manga a Cimrman

Mimochodem, když jsme zmínili ten sex: některé pasáže mohou vyznít docela šovinisticky (takhle dokonalý milenec, který aktem získává srdce svých nepřátel, nebyl ani Bond ve svém nejmačističtějším období), ale pro evropského čtenáře jsou cenzurované scény i zdrojem pobavení – nesetkáme se totiž s rozmazáním konkrétních partií, ale s jejich vymazáním z obrazu, ovšem s ponecháním všeho ostatního s náležitou kompozicí… což působí takřka cimrmanovsky.

Nerad bych vzbudil dojem, že Plačící drak boduje toliko zabijáckou historkou a lehkou erotikou. Ne, stejně jako jiné mangy, i zde se jde do hloubky co se psychologie postav týče. A z původně jen letmo načrtnutých charakterů se velmi brzy stávají skutečně tragičtí hrdinové. Autoři prostě ví, jak využít prostor ve smyslu toho, co nakreslit do jednotlivých panelů (rozhodně se nesetkáme se samoúčelnou zkratkou nebo zbytečně prázdnými plochami, kterými by si usnadňovali práci), tak ve smyslu toho, že jejich příběh jen v první knize (celkem jich je šest) zabere 400 stran…

Plačící drak tedy funguje nejen po vizuální stránce (krom oslavy lidského těla – mužského i ženského – si pozornost zaslouží především různá městská panoramata), ale i po stránce zápletky, která s přibývajícími kapitolami čím dál víc přesahuje hranice toho, co bychom čekali u akčního příběhu.
Po dočtení poslední strany tak nezbývá než najet na stránky nakladatele a hledat, kdy bude na pultech druhý díl… Případně se porozhlédnout po několikerých animovaných i hraných adaptacích. Tahle manga je prostě kvalitní a návykové zboží.