Dilbert je naše vlastní absurdní kronika

Napsáno: 18. ledna 2011 v 8:57
Autor: Richard Klíčník
Recenzovaná kniha: Dilbert 2: Přineste mi hlavu poslíčka Willyho!

NÁLEPKY: KOMIKS

Komiksové stripy mají své hvězdy. Je až dojemné, kolik z nich má jako hlavní hrdiny neschopné a politováníhodné muže. Je to tak, ženy stejných kvalit potkáte v humorných krátkých příbězích jen velmi zřídka. Důvodů je hned několik. Předně ženy nejsou většinou politováníhodné. Potom jich také tolik netvoří komiksové stripy, tudíž jejich sebeironizace nevystupuje na světlo tak často. Navíc málokterá žena, která by i politováníhodná byla, by se pustila do psaní stripů s autobiografickými prvky, jež se rozhodně nedají popsat jako pozitivní.

Exhibicionismus, na němž lze zbohatnout

Jenže muži jsou již takoví. Když už se stanou tragikomickými hrdiny, rozhodnou se vytěžit z toho maximum. Minimálně pobavit, ale pokud možno zbohatnout. A zbohatnout na vlastní podivnosti a neschopnosti najít si fungující vztah? To je přece skvělý manévr, jak se nakonec oženit. Podivný mužský exhibicionismus, který se nestydí zakrojit skutečně hodně hluboko do toho, čemu se říká lidská důstojnost, se ukázal být skvělým artiklem.

Nyní je na vás, který z komiksů si oblíbíte. V zásadě máte možnost dvou cest. Buďto se stát Garfieldovcem, nebo Dilbertovcem. Zatímco v prvním případě musíte mít rád kočky, ve druhém se očekává láska ke psům. Kupodivu je to kritérium, jež je právě u těchto dvou komiksů zcela směrodatné. Garfield je v zásadě pouze o Garfieldovi, Dilbert (všimněte si, že se stripy jmenují po člověku a nikoli zvířeti - to by se jmenovaly Dogbert) nabízí nejrůznější hostující protagonisty. Dává jim poměrně dost prostoru, tudíž se nebudete cítit trapně při čtení každého stripu.

Kdo je Dilbert? V první řadě inženýr. Definice inženýra by podle Dilbertova autora Scotta Adamse zněla nejspíš inteligentní a vzdělaný moula. Pro život nepoužitelný. Dilbert představuje klasického technicistního ztracence v moderním světě. Tu a tam se mu podaří vymyslet geniální vynález, ale vše vždy ztroskotá na tom, že není schopen prosadit se.

V tomto umění je daleko úspěšnější jeho pes Dogbert (zde lze jen těžko neudělat poznámku k českému vydání, u něhož by rozhodně sedělo pojmenování Pesbert stejně jako Krysbert u myší postavy jménem Ratbert - nejspíše se ale jedná o požadavek majitelů práv a proti tomu je překladatel bezmocný). Ten sedí sice většinu dní u televize, ale při tom plánuje ovládnout svět, což se mu zatím zjevně nepodařilo.

Nejxeroxovanější komiks posledních dvaceti let

Komiksové stripy o Dilbertovi a jeho přátelích, z nichž někteří se objevují pravidelně, spoléhají na absurdní pohled na realitu všedního dne. Nebo lépe řečeno na absurditu všedního dne, které si raději nevšímáme - kdybychom to dělali, neměli by autoři komiksových stripů o čem psát a kreslit.

Dilbert glosuje aktuální dění, a tak jsou jeho stripy jakousi prazvláštní kronikou lidského počínání, které je místy zcela nepochopitelné (což mohou potvrdit třeba mimozemšťané, kteří ve stripech jako znamení doby nemohou chybět). Druhá kniha s názvem Přineste mi hlavu poslíčka Willyho, která obsahuje stripy z roku 1988, je toho jasným důkazem a k času vydání odkazuje i dnes poněkud retro upoutávka, že se jedná o nejxeroxovanější a nejfaxovanější komiksový strip posledních dvaceti let.

Dlužno dodat, že stáří Dilbertovi nijak neubralo na vtipnosti. Ba naopak - v mnoha příbězích se zapojuje po všech těch letech ještě jeden faktor. Tím je nostalgie pamětníků na všechny ty úžasnosti, které s sebou doba nesla. Adams je totiž glosátorem laskavým. Pravda, některé z jeho postav laskavé nejsou (Dilbertův šéf a kolegové jsou naopak velmi uštěpační), ale celkově se jedná o milý humor, který nemůže nepotěšit. Někdy to totiž vyjde i těm moulům.