Člověk horší Vetřelce aneb čistokrevná kvalitní sci-fi

Napsáno: 27. dubna 2011 v 8:49
Autor: Richard Klíčník
Recenzovaná kniha: Vetřelci 4 Omnibus

Málo kdo u nás ještě do nedávna tušil, že vetřelci nejsou pouze zásadním filmovým počinem 80. let. Nakladatelství BB/art ale připravilo český překlad Omnibusů nakladatelství Dark Horse, které představují celý vesmír, který není dost velký pro lidi a nepochopitelné dravce, jimiž vetřelci jsou. Vyšlo již čtvrté pokračování.

Hlavní dějovou synopsi známou z filmů a jejich hlavní hrdinku Ripleyovou opustili autoři již v prvním svazku a nyní se se jednotlivé povídky (jak jinak také nazvat krátké uzavřené komiksové příběhy) věnují vesmíru, v němž již nejsou Vetřelci něčím novým. Lidské poznání jejich rasy pokročilo a jako u každého zásadního objevu přišla ke slovu hamižnost a touha po zisku.

Království za Vetřelce

Vetřelci se stali drahocennou komoditou, která lidem i přes svou nestvůrnost a nebezpečí z nich plynoucí nabízí komerční využití. „Ochočený“ Vetřelec může posloužit jako mocná biologická zbraň, vetřelčí mateřská šťáva pak působením na nervový systém lidem navozuje silné extatické stavy.

Omnibusy jsou vlastně jakousi kronikou nového soužití lidí s další inteligentní rasou v jednom prostoru, jejíž neustálé zkoumání přináší další a další objevy. Autoři, kteří se na tvorbě Vetřelců podíleli, přicházejí s podivuhodnými nápady a jejich střídání zaručuje konstantní kvalitu příběhů.

Ze čtvrtého svazku je svým způsobem nejotřesnější hned první příběh Symfonie kopí od Chata Williamse, jenž vypráví o hudebníkovi, který spatří ve skřecích Vetřelců potenciál pro svou tvorbu. Osloví proto hudební korporaci, pro niž pracuje, a nechá pro sebe ukrást jedno vetřelčí vejce. Jedná se vlastně o variaci na faustovské téma, kdy umělec při hledání jedinečného zvuku, vetřelčího kamene mudrců, který osloví davy, zaprodá vlastní duši i svědomí, aby dosáhl nestvůrného, i když fascinujícího výsledku. Vetřelec je zde Mefistofelem, tedy klíčem k poznání i k zatracení.

Druhá povídka, z pera uznávaného komiksového tvůrce Johna Arcudiho (tvůrce Masky), je opět příběhem z hlubokého vesmíru, kde vládne bezpečně schované kosmické stanici další z pološílených vědců. Ten se stará s pomocí androidů, na něž Vetřelci pro jejich syntetickou podstatu neútočí, o jakousi vetřelčí líheň, z níž jsou odebírána vejce pro další použití. Příběh začíná příjezdem inspekce, a protože je od počátku jasno, že zde něco nehraje, začne být na stanici brzy velmi horko.

Vetřelec vs. člověk

Třetí povídka Omnibusu s názvem Šílenství představuje originální vesmírné komando, jež se ve službách svojí korporace specializuje na čištění prostor zamořených Vetřelci. Svébytný a funkční způsob boje, který lidé během let vyvinuli pro boj s těmito stroji na zabíjení, je sám o sobě zajímavým tématem, hlavní myšlenkou příběhu je však opět mezikorporátní boj o moc, peníze a zejména informace. Příběh se také zabývá postradatelností levných lidských zdrojů oproti ceně vraždících monster z vesmíru.

Koncem povídky se však příběh přeživších hrdinů neuzavírá, jeho pokračování může čtenář najít v řadě Vetřelec vs. Predátor, která popisuje odvěký Vetřelců s jejich úhlavními nepřáteli, další tajuplnou vesmírnou rasou, Predátory.

Závěr omibusu je věnován lehce parodickému Mondovi hubičovi, jenž je postavou Hanryho Gilroye, jenž vytvořil třeba animovaného Batmana. Mondo je drsňák a šílenec, který loví Vetřelce na vlastní pěst. Kromě pořádné akce můžete čekat i lehce černý humor, což je po vší té existenciální tísni předchozích příběhů docela úleva.

Podtrženo sečteno, vesmír Vetřelců stojí za bližší zkoumání a je zajímavé se v něm pohybovat. Je fascinující, do jakých rozměrů může narůst jednoduchá myšlenka konfrontace člověka s čirou atavistickou hrůzou z neznámého. Přesto je vývoj, jejž jednotliví autoři popisují, více než logický. I když se jedná o sci-fi příběhy, přesto lze při jejich čtení s hrůzou a bez nadsázky zvolat ecce homo! Takoví jsme ve skutečnosti a nakonec se ukazuje, že nejsme o nic lepší než nestvůrní Vetřelci.

Ba co hůř, příběhy navíc postupně odhalují, že oni jsou pouhým zrcadlem nás samotných, že jenom odkrývají pravou podstatu naší touhy po ovládání a rozpínání. Nezbývá proto než si položit otázku, zda není cena problematického a nejasného vítězství v evoluci nad přirozenými dravci příliš vysoká.