Jak se neutopit v oceánu knih

Napsáno: 18. února 2011 v 0:10
Autor: Tomáš Fojtík
Recenzovaná kniha: Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli

Přes letité katastrofické zvěsti knižní trh stále vzkvétá a bobtná, stále je více a více čtenářů, kteří se poddávají magické síle příběhů. Jak se v oeánu knih neutopit - nad tím přemýšlím poměrně dlouho. A nejsem sám, kdo o tom přemýšlí - Pierre Bayard nabízí řešení ve své knize, kterou kontroverzně pojmenoval Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli. Jeho řešení je neméně překvapivé: nečíst.

Bayard předkládá teorii, která se mnohým knihomolům nebude vůbec líbit: Ten, kdo čte, ignoruje tisíce těch knih, na které nikdy nebude mít čas. Tím, dle jeho slov, knihy vlastně ignorujeme a nejsme pravými čtenáři. Podle něj je pravým čtenářem ten, kdo má povědomí o všech knihách a o všech dokáže plameně diskutovat a vyprávět. To je podle Bayarda pravé čtenářství.

Všichni znají, nečte nikdo

Tvrdí, že stačí knihou prolistovat nebo si o knize něco přečíst. To nám pak dává právo říct: Ano, tuto knihu znám. Všem čtenářům této knížky je přitom jasné, že svou teorii nemyslí zcela vážně, ale že na jejích principech rozvíjí zásadní téma k diskuzi: Je vůbec možné se v dnešním světě zaplaveném miliardami knih dokonale orientovat?

Aby měla jeho teorie základní kámen, uvádí několik příběhů, třeba o knihovníkovi z Musilova velkorománu Muž bez vlastností. Ten si dal za cíl znát všechny knihy, které ve své knihovně má - a striktně je odmítá číst. Na tomto případu Bayard ilustruje jediný možný přístup ke knihám. A uvádí další a další. Ale hned v další kapitole - věnované knihám, o kterých jsme jen slyšeli Bayard poznamenává: “Stačí jen číst, co knize píší jiní, nebo naslouchat tomu, co o ní říkají”. Je to myšlenka zajímavá, která ale pochopitelně má své trhliny velikosti díry v boku Titanicu. Kdyby totiž tento postup uplatňovalo veškeré čtenářstvo, dostali bychom se do situace, kdy by knihy vůbec nikdo nečetl, ale všichni o nich zasvěceně mluvili.

Esej Pierre Bayarda přináší hodně myšlenek, se kterými se pochopitelně nemůžeme jen tak snadno smířit. Musíme si celou dobu říkat, že se jedná o provokativní dílko, které autor neměl v úmyslu brát vážně. Ondřej Nezbeda v recenzi pro Respekt tvrdí, že Bayardovu pamfletu schází to podstatné a klíčové: humor. Možná máme s “kolegou” Nezbedou jiný styl humoru, ale já se nad knihou bavil poměrně dost. Je prošpikována bonmoty, zábavnými příklady “nečtení” a popisem situací, do kterých se během diskuze o knihách můžeme dostat - a jak z nich vyjít se ctí a s čistým štítem.

Esej o nečtení jako láskyplné vyznání knihám

Přitom z celé knihy je naprosto patrné, jak velký přehled má Pierre Bayard, proferor literatury na francouzské Sorbonně, o světově literatuře. Knížka je láskyplným vyznáním světu knih a ve čtenáři probudí mimořádný literární apetit. Oproti původnímu zdání to není suchopárnou esejí, která nepůsobí jako prášky na spaní, ani jako intelektuální póza. Na druhou stranu to určitě není knížka vhodná pro ukrácení času při čekání na tramvaj.

Můžeme s autorem polemizovat v otázce, zda patří k všeobecnému přehledu znát všechny podstatné knihy, které kdy byly napsány. Můžeme rozvinout dlouhou a podnětnou diskuzi, zda máme číst a znát všechny knihy, abychom byli v obraze, a nebo zda-li si máme vybírat ty knihy, ke kterým máme osobní důvody nebo nás jakýmkoliv způsobem zaujmout. Tuto diskuzi bych mimochodem vemi, velmi uvítal.

Bayard ale knihám vyseknul tu největší poklonu, jako milovník literatury mohl. Je to vyznání lásky a vyjádření hluboké úcty.

P.S. Původně jsem chtěl zvednout autorem hozenou rukavici a recenzi napsat, aniž bych se s knihou důvěrně seznámil. Poté, co jsem knihou namátkou listoval, jsem se přistihl, jak se od ni nemohu odtrhnout. Takže pane profesore, omlouvám se, ale Vaši knihu jsem četl.