I z hluboké studny lze zahlédnout slunce

Napsáno: 31. ledna 2011 v 8:40
Autor: Silvie Mitlenerová
Recenzovaná kniha: Tady nejste cizej

NÁLEPKY: POVÍDKY

Adam Haslett je angloamerický  autor v pravém slova smyslu: po matce Američan, po otci Brit, který dětství strávil zčásti v Massachusetts, zčásti v Oxfordshire. Po studiích na Yale a absolutoriu kurzu tvůrčího psaní na University of Iowa se uvedl románem Union Atlantic o situaci v USA po jedenáctém září a nástupu finanční krize (pod odkazem recenze z NY Times). Česká scéna překladové literatury zaslechla o Haslettovi, vystudovaném právníkovi působícím nyní v New Yorku, vloni poprvé. V překladu Martiny Neradové vyšla jeho prvotina, povídková sbírka z roku 2002 oceněná Pulitzerovou cenou Tady nejste cizej (v orig. You’re Not a Stranger Here).

Devatero povídek

Pozice, ve které zastihujeme hrdiny Haslettových povídek, není záviděníhodná. Část z nich trpí duševními nemocemi – bipolární poruchou, depresí, posttraumatickým syndromem. Zbytek jsou homosexuálové, se svou orientací vyrovnaní, ale osamělí a jeden z nich, James z povídky Zase spolu, už i umírající na AIDS. Všechny hlavní postavy spojuje až udivující zarputilost, mlčenlivé odhodlání, vytrvalost v hledání a hýčkání naděje v lepší příští. Zvláště někteří vyloženě připomínají sedmikrásku zachycenou ve skalní spáře, neduživou, zakrslou, ale přesto živou a usilovně kvetoucí. Mohli by se utíkat do bezpečí antidepresiv či za zdi psychiatrických léčeben, respektive podlehnout vábení nezávazných flirtů v rámci promiskuitní homosexuální komunity. Nedělají nic z toho a usilují spíše o životní zakotvení, nalezení místa v životě, které by dovolilo udržet duševní nemoc na uzdě a dokázat přitom udělat ještě něco smysluplného za hranicí starosti sám o sebe. Respektive, v případě homosexuálů, nalezení jiného způsobu, jak prožívat život naplno, než v partnerských vztazích.

Prášek rozpuštěný ve zpocené  dlani

Pro bližší ilustraci těch obecných principů zde načrtnu děj jedné z povídek, Konec války: Paul, bývalý středoškolský profesor, trpí vážnou depresí. Dobře ví, že deprese zásadně omezuje jeho, ale hlavně jeho ženu Ellen, jejíž trpělivost je napjatá k prasknutí a možnosti Paulovi pomoci víceméně vyčerpané. Jeden z Elleniných pokusů, jak uvolnit Paulovi ruce a umožnit mu nad depresí na okamžik zvítězit, je vzít ho s sebou na kratičký studijní pobyt do St. Andrews. Změna prostředí ale Paulovi nijak neprospěje, navíc je rozhodnutý tajně vysadit antidepresiva, aby svůj stav a situaci mohl nahlížet v autentické podobě, nikoliv s částí mozku proměněnou léky v „krystalicky čistý, vylhaný odpad“ (s. 101).

Situace se ale nezlepší, nedá se ani říct, že by změna prostředí Paulovi škodila, zůstává prostě na svém. Dokud se nesetká s podivnou skotskou babkou, jež ho nenuceně pozve na oběd do strašlivě páchnoucího domku. Právě tam nalezne Paul východisko, které mu ukáže cestu k osmyslnění vlastního života – vážně nemocného kluka, který ze všeho nejradši naslouchá příběhům o slavných bitvách a statečných králích, a je to vlastně už jediná radost, kterou v životě má. A Paul najednou vidí, jak moc je třeba být otevřený, aby člověku neunikly důležité životní momenty, a jak nezbytné je nelámat nad vlastním životem hůl, protože vždycky to může být ještě horší.

Řečeno ve stručnosti, Paul je vážně nemocen, svůj stav si velmi dobře uvědomuje, o depresi ví snad všechno, co se dozvědět lze. Rád by se nemoci zbavil a je ochoten k tomu napřít všechny své síly, ale nemoc ho o ně úspěšně obírá. A funkční východisko se nakonec přitom ukáže jako nečekaně blízké a jednoduché – přestat se zaměřovat na sebe, na nemoc zapomenout a radši se pokusit pomoci někomu, kdo je na tom ještě o hodně hůř.

Nikdo není cizej

Ze všech povídek je cítit sympatická poctivost, se kterou byly napsány. Nevím, kolik postav má reálný předobraz, ale ať už mluví v první osobě, nebo jsou popisovány v er-formě, působí velmi důvěryhodně. S každým hrdinou jsem se sžila už na první stránce a ačkoliv nemám s maniodepresivitou přímé osobní zkušenosti, díky Haslettově vypravěčskému umu se mi velmi dobře dařilo nahlížet postavám do mysli. Stejně tak jsou velmi citlivě a vkusně načrtnuty problémy, které gayové často řeší a zbytek společnosti se v nich nemusí orientovat.

Nakonec se sluší i pochválit překladatelku a redaktora, překlad je hladký, bezchybný. Předesílám, že jsem většinu zde vyjmenovaných kvalit docenila až na druhé čtení – nepřekáží mi to; existuje pár knih, ke kterým se ráda vracím několikrát a nacházím v nich stále nové polohy, a považuju takovou vlastnost za znak výborně odvedené spisovatelovy práce.