Starší články
I z hluboké studny lze zahlédnout slunce
Adam Haslett je angloamerický autor v pravém slova smyslu: po matce Američan, po otci Brit, který dětství strávil zčásti v Massachusetts, zčásti v Oxfordshire. Po studiích na Yale a absolutoriu kurzu tvůrčího psaní na University of Iowa se uvedl románem Union Atlantic o situaci v USA po jedenáctém září a nástupu finanční krize (pod odkazem recenze z NY Times). Česká scéna překladové literatury zaslechla o Haslettovi, vystudovaném právníkovi působícím nyní v New Yorku, vloni poprvé. V překladu Martiny Neradové vyšla jeho prvotina, povídková sbírka z roku 2002 oceněná Pulitzerovou cenou Tady nejste cizej (v orig. You’re Not a Stranger Here).
Napsáno 31. ledna 2011 v 8:40
Pekelná sezona Jana Zvěstovatele
Prvotina hudebníka a novináře Petera Murphyho zaznamenala velký úspěch u čtenářů i kritiky a dostala se do nejužšího výběru literární ceny Costa Book Awards v kategorii o nejlepší anglicky psaný debut. V originále se román jmenuje John the Revelator, tedy Jan Zvěstovatel. Název odkazuje ke Kristovu učedníkovi, označovaném jako miláček Páně, který sepsal knihu Zjevení. John the Revelator je také starý americký gospel.V českém překladu nese dílo název Sezona v pekle a odvolává se tak k Rimbaudovi. Jeden světec, druhý proklatec. Na oba v knize narazíme.
Napsáno 28. ledna 2011 v 10:48
Měsíční květina, knížka něžná a zadumaná
Starý osamělý dům obehnaný zdí. A za ní tajuplná zahrada. V téhle však nežije tlustý nevrlý kocour, jen samotářský, leč spokojený muž. A zvenku do ní neproniknou žádní malí uličníci, kteří by svou rozpustilostí narušili poetickou zadumanost místa, neřkuli příběhu. Zdejší zahrada totiž leží na ostrově, kde dost možná ani děti nejsou. Je to ostrov ilustrátorovy fantazie a místo kocourova prskání, skřípotu tříkolky a dětských hlasů se tu ozývá zpěv nočních ptáků a zahradu obklopuje zvláštní ticho.
Napsáno 27. ledna 2011 v 9:24
Pohlédnout na krásu
Berlínský sešit a Zápisky ze Saint-Nazaire jsou poetické deníky, zápisky z tvůrčích stipendijních pobytů, občas proložené verši. Těžko říci, zda byly všechny od počátku určeny k publikaci – zdánlivě zbytečná otázka, na níž se však pěkně ukazuje svébytná povaha spisovatelství, o kterém různí lidé v různých dobách mluví tak různě jako o mravní zkaženosti, zábavě, řemeslu nebo existenciální nevyhnutelnosti. Berlínské zápisky vznikly jako cíl pobytu, zatímco psaní bretaňských zaplnilo chvíle odpočinku mezi překládáním. Co do žánru, tematické skladby, vypravěčské perspektivy i hodnoty je ovšem oboje dobře srovnatelné.
Napsáno 26. ledna 2011 v 9:33
Vším je vždycky vinen člověk
Povídkové sbírky se u nás moc nenosí. Jistě, tu a tam nějaká vyjde, ale v naprosté většině trhem spíše prošumí, bez toho, že by se dočkaly nějaké větší reflexe. A že by ta sbírka byla dokonce vázaná? Není možná… A přece se stalo. Paolo Bacigalupi a jeho sbírka Čerpadlo 6 je prostě výjimečná. Zaslouží si tu péči a pozornost? Rozhodně ano.
Napsáno 25. ledna 2011 v 10:28
Konzervované slzy
První v češtině vydaný román německé anglistky a germanistky Kathariny Hageny Chuť jablečných jadérek přináší melancholický, spletitý, ale čtenářsky velmi poutavý příběh. Vypravěčka knihy, knihovnice (a bývalá germanistka) Iris, zdědila po babičce dům. Leží na ní rozhodnutí, zda dědictví přijme; přece jen ona nemovitost není na nejlepším místě (na nizozemském venkově) ani v nejlepším stavu. Citové pouto a svázanost vzpomínkami mají ale sílu, proto se Iris rozhodne, že pojede strávit pár dní v dotyčném domě a získá si čas na rozmyšlenou. Rozhodování jí ale neusnadňuje ani právník Max, bratr kamarádky z dětství, kterého Iris neúmyslně svádí, ani starý soused Carsten Lexow, bývalý učitel jejích příbuzných, kterého naopak svedla babička Bertha.
Napsáno 24. ledna 2011 v 6:39
Mosty do Tel Avivu, strhující čtení místo spaní
Dalo by se říct, že se autor historických románů Jiří Šulc vymanil z války. Dostal se však jen do roku 1948. Jestliže jeho předchozí knihy Dva proti říši (2007) a Operace Bruneval (2008) líčily atentát na Reinharda Heydricha, respektive válečnou akci britských výsadkářů ve Francii, jeho zatím poslední roman Mosty do Tel Avivu se zaměřil na bolestný vznik státu Izrael. A jakoby mimochodem se tu (velice sugestivně) odehraje také komunistický puč v Československu.
Napsáno 21. ledna 2011 v 8:35
Vypít slzu mrtvého
Určitá sorta dětí se strašně ráda bojí, což je tím, že ve skutečnosti mají pro strach uděláno. A takové děti, spějící k pozdějšímu zalíbení v hororech, si s radostí přečtou krásně vypravenou knížku Usnula jsem (Holeček, Dufková, Estrada; Albatros 2010), která kromě téměř vyhynulé lesklé pevné vazby disponuje ještě DVD s náležitě ulítlým hřbitovním filmem, jenž nese týž obsah i titul, jelikož knížce předcházel.
Napsáno 20. ledna 2011 v 9:00
Tam, kde si ruku podává Kafka se Švejkem, vládne Gott
Když vyšla v roce 2007 v češtině kniha polského novináře Mariuse Szczygieła Gottland vyvolala – až na několik kritických poznámek (Josef Chuchma v MF Dnes upozornil na některé faktické chyby) – bezvýhradné nadšení. Sbírka beletrizujících reportáží, kterou psal z Prahy reportér deníku Gazeta Wyborcza pro svůj domovský list, se dočkala ocenění jak v Polsku (Cena varšavských knihkupců za rok 2007), tak v Bruselu (Evropská knižní cena v kategorii beletrie). První české vydání je již dávno vyprodáno, nicméně v listopadu loňského roku se Gottland dočkal dalšího dotisku, takže ti, kteří si knihu nestihli přečíst před čtyřmi lety, mohou tento nedostatek nyní dohnat.
Napsáno 19. ledna 2011 v 8:27
Dilbert je naše vlastní absurdní kronika
Komiksové stripy mají své hvězdy. Je až dojemné, kolik z nich má jako hlavní hrdiny neschopné a politováníhodné muže. Je to tak, ženy stejných kvalit potkáte v humorných krátkých příbězích jen velmi zřídka. Důvodů je hned několik. Předně ženy nejsou většinou politováníhodné. Potom jich také tolik netvoří komiksové stripy, tudíž jejich sebeironizace nevystupuje na světlo tak často. Navíc málokterá žena, která by i politováníhodná byla, by se pustila do psaní stripů s autobiografickými prvky, jež se rozhodně nedají popsat jako pozitivní.
Napsáno 18. ledna 2011 v 8:57
Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých: kniha stejně mystická a zvláštní jako její název
Olga Tokarczuková je v Česku poměrně zavedenou autorkou. Jejím knihám se dostává značné pozornosti. Například když vyšla její dnes už předposlední knížka Běguni, vypadalo to na malou literární senzaci. V Polsku dostala v roce 2008 hlavní literární ocenění Niké. Přestože jsem věděl, o jak nadanou a schopnou spisovatelku se jedná, dosud jsem s její tvorbou nepřišel do styku. Uvědomil jsem si, že je třeba tento dluh splatit, a sáhl jsem po její poslední knížce, s dlouhým názvem Svůj pluh i vůz veď přes kosti mrtvých.
Napsáno 17. ledna 2011 v 8:57
Irvingova poslední noc na literární řece
Knihy Johna Irvinga byly vždy čtivé a zábavné. Jednalo se (většinou) o starosvětsky rozsáhlé texty plné zvratů, postav a příběhů uvnitř příběhů. Navíc se Irving nijak netajil, jaké motivy a témata má rád. Nesnažil se je komplikovaně skrývat v experimentech s formou a nestyděl se za to, pokud se v jednotlivých knihách opakoval. Prostě to „svoje“ uměl a dokázal postihnout lidský strach z náhlých zvratů, ze ztrát, z násilí. Naléhavě, někdy brutálně, ale přesto lidsky a zábavně.
Napsáno 14. ledna 2011 v 0:12
Klobouk, pomerančová marmeláda a staré dobré časy
„Prosím, postarejte se o tohoto medvěda.“ Sedí tam dodnes. Na starém otlučeném kufru, s cedulkou okolo krku, kulaté oči pod krempou zborceného klobouku úpěnlivě upřené na cestující spěchající Paddingtonským nádražím. A to přesto, že si ho vzala domů rodina Fouskových a poté se nastěhoval i do tisíců dětských pokojů po celém světě.
Napsáno 13. ledna 2011 v 8:42
Zjizvená duše severních Čech
Říká se, že když Němci nedobrovolně opouštěli Sudety, prokleli tato místa i všechny, kteří se usídlí v jejich domovech. Těžko dnes již posoudit, jak tomu ve skutečnosti bylo. Ponuře laděné vyprávění Evity Naušové o návratu do rodného města na severu Čech, neutěšeném otcovském domě i pošramocených rodinných vztazích by této tezi skoro nasvědčovalo.
Napsáno 12. ledna 2011 v 9:00
Lukjaněnkův výlet do světa náctiletých
Sergej Lukjaněnko proniknul do literatury jako autor Noční hlídky a celého následného fantasy cyklu pracujícího se současnou ruskou realitou, v níž spolu bojují nadpřirozené síly dobra a zla. Ač má fantasy literatura stále potíž obstát před masovým publikem jako žánr dospělý, Lukjaněnkovy knihy jsou skutečně určeny spíše starším čtenářům. Až v roce 2009 se dnes již světoznámý autor rozhodl napsat knihu pro mládež.
Napsáno 11. ledna 2011 v 9:37
Dívka, která si hrála se šiframi
V letadle sedí oduševnělá dívka, matematik a vegan. Který z nich přečte román Scarlett Thomasové s neodolatelně popkulturním názvem Popco nejrychleji? Těžko říct. Čtenářsky se v něm ovšem mohou najít všechny tři prvky této malé letadlové množiny.
Napsáno 10. ledna 2011 v 8:55
Vychází povídka z módy jako "chudák logaritmický pravítko"?
Z překladů Harukiho Murakamiho do češtiny jsem zatím vynechala jediný: letos vydané O čem mluvím, když mluvím o běhání. Na sbírku šesti povídek Po otřesech (v originále Kami no kodomotači wa mina odoru), která vznikla v roce 1995, jsem se velmi těšila a přečetla ji téměř jedním dechem. Vznik sbírky byl silně ovlivněn dvěma událostmi: zemětřesením v Kóbe a útokem sekty Óm Šinrikjó na tokijské metro. Všechny povídky se odehrávají v únoru pětadevadesátého roku, tedy mezi oběma tragédiemi.
Napsáno 7. ledna 2011 v 9:38
Rozchechtaná koza, bratrstvo klaunů a jiné skvělé šílenosti
Malá Klárka, hlavní hrdinka závěrečného dílu Klárka a samohybné křeslo z trilogie Paula Stewarta a Chrise Riddella Dobrodružství z předalekých dálek, se jako pasažérka se svojí rodinou plaví na parníku Eufonie z Dandúnu až do Přístavních Výšin. Pluje ze svého rodného města, kde její otec osm let stavěl most, až do nového působiště své rodiny, kde má Klárka a její čtyři starší bratři nastoupit do zdejší vyhlášené školy. Tam se jí, i přes pěkně vyvedený školní prospekt, který si neustále pročítá její matka, ovšem příliš nechce. Klárka má na své cestě nerozlučného společníka, slavného Hoffendinckova průvodce po místech jejich plavby, starou knihu vázanou v kůži, kam si mezi jednotlivé pamětihodnosti cesty, na volné listy vpisuje vlastní poznámky (často v podobě nákresů) a zakládá různé zajímavosti (stříbrnou vizitku, nálepku z přepravní bedny).
Napsáno 6. ledna 2011 v 9:12
Šplouchání na román
David Jan Novotný už dvacet let učí tvůrčí psaní. Což je diagnóza, která vyvolá ve zvídavém čtenáři jistou opatrnost - v podstatě totiž značí konec spisovatelské kariéry. Všichni přece víme, že kdo něco umí, ten to dělá, a kdo to neumí atakdále. Na druhou stranu jeho román Sidra Noach dostal od nepochybně velmi odborné poroty Literární cenu Knižního klubu, a i když si čtenář může o literárních cenách (a zvlášť té Knižního klubu) myslet svoje, vzbudí to jeho zvědavost. A tak se zhluboka nadechne, vezme si šnorchl a ponoří se do těch čtyřech stovek stránek vyprávění o tom, jak se v roce 2002 rozvodnila Vltava, pamatujete? A o tom, co při tom dělali židé.
Napsáno 5. ledna 2011 v 8:44
Přichází Jonah Hex, lovec hlav
Tradice westernů v komiksu je u nás poměrně dlouhá, už kdysi v Kometě vyšla například povídka Bezhlavý jezdec. Několik pokusů se objevilo i později, a tak se není čemu divit, že je po čase k dispozici další kniha - tentokrát se skvělou moderní kresbou a pořádně temnými příběhy. Jonah Hex, lovec hlav z Divokého západu, jehož vychovali Apači a kterému chybí polovina tváře, je zde.
Napsáno 4. ledna 2011 v 9:41
Komická tragédie jednoho trojúhelníku
Ve vlakovém kupé se cestou do Berlína setkává trojice aktérů Nabokovova druhého rusky psaného románu. Mladík Franz, snící svůj sen o kariéře a krásných dívkách. Obchodník Dreyer, přemýšlící o své úchvatné ženě, obchodech i nových vynálezech. A Marta, Dreyerova žena, plně se soustředící na roli manželky muže bohatého a respektovaného – na roli, kterou jí její druh neusnadňuje, když odmítá být nudně předvídatelným a naopak si vychutnává ironii života i jeho morbiditu.
Napsáno 3. ledna 2011 v 8:34
| únor 2011 | Na začátek | prosinec 2010 |
