Být hrdinou vlastního života

Napsáno: 8. září 2010 v 9:37
Autor: Lucie Kolářová
Recenzovaná kniha: Dřevaři

„Tak je to přece po celém světě, vždycky se najde člověk, alespoň jeden, který se nezachová jako všichni ostatní, aniž třeba ví proč, a tady v Suomussalmi jsem to byl já.“ Rozhodnutí, jež takto obhajuje dřevař Timo Vatanen, je pro všechny kolem nepochopitelné.

V prosinci 1939 neutrální  Finsko vzdoruje útoku Sovětského svazu a velitelé jeho hůře vyzbrojené a početně slabší armády se rozhodnou uplatnit taktiku spálené země. Padne jí za oběť městečko Suomussalmi, jehož dřevěné domy přicházejí finští vojáci spálit. Všichni obyvatelé odešli do bezpečí. Opustit místo, kde se narodil a vyrostl, odmítne jediný muž. Timo Vatanen, hlavní postava a zároveň vypravěč románu Dřevaři.

Útlý román norského spisovatele Roye Jacobsena českému čtenáři v překladu Ondřeje Vimra přináší nakladatelství Pistorius a Olšanská vydávající převážně náročnou beletrii. Jacobsenův text, nominovaný v roce 2009 na cenu International IMPAC Dublin Literary Award, nelze v pravém slova smyslu pokládat za válečný román, byť má s tímto žánrem společné prostředí, v němž se odehrává. Jeho hrdinou však není voják. Ačkoli se Timo Vatanen hned v úvodu knihy ocitne uprostřed zuřivých bojů, zůstává děním okolo sebe nedotčený, přestože se při nedobrovolné službě nepříteli nachází často přímo pod palbou. Válka kolem pro něj nemá žádný význam, je to jen podivná a strašlivá okolnost, která se přihodí poblíž jeho domova.

Hrdina románu představuje typ prosťáčka. Timo vše posuzuje vlastní logikou, neřídí se obecně přijímanými normami a vlasteneckými hesly a tak v čase panujícího zla, jímž bezpochyby válka je, světu vrací lidské obrysy. Proto také sovětské vojáky, kteří do jeho vypáleného městečka krátce po odchodu Finů vtrhnou, nevnímá pouze jako nepřátele, ale posuzuje je jako jednotlivé lidi. Nesoudí je ani za jejich surové chování vůči vlastní osobě, neboť události přijímá, tak jak přicházejí, podobně jako se nehněvá na počasí za to, že svírá jeho domovinu krutým mrazem. Klidná odevzdanost osudu, ale zároveň i paličatost, s níž prosazuje svou (například v okamžiku, kdy se rozhodne zachránit jeden z domů určených ke zničení, kam se nastěhuje, a navzdory vůkol zuřícím bojům se chová jako v dobách míru), jsou nakonec tím, co mu pomůže válku přežít.

Jak zachránit okupanty

Neotřesitelnost hlavního hrdiny se stává záchranným pásem také pro zoufalou skupinku nevojáků, kteří v Rudé armádě vykonávají podřadné práce a jsou spolu s ním vysláni kácet dřevo do ostřelovaných lesů. Setkání s těmito odepsanými nešťastníky bezděčně vnukne smysl Timovu rozhodnutí zůstat na okupovaném území. Od té chvíle čtenář sleduje hrdinův zápas o to, aby zubožení muži přežili a v mezích možností se dostali do bezpečí. Ze společenského outsidera se na čas stává „anděl“, „naděje“, „svoboda“. Jeho snaha o záchranu ruských dřevařů je ale problematizovaná vědomím, že Stalin nechával vlastní vojáky navrátivší se ze zajetí bez milosti likvidovat.

Autor tak na pozadí válečného tématu nenápadně pokládá otázky po lidskosti, touze po životě, místě člověka ve světě a jeho úkolu na zemi. Nečiní tak ale proklamativně. Hrdina, jehož ústy je příběh z větší části vyprávěn, se sám na takové věci neptá. Jeho způsob vyprávění je zvláštní směsí jednoduchosti (kterou lze od obecního blázna, za nějž mezi svými platí, očekávat) a nedořečených úvah, přesných přirovnání, sebereflexe. V textu tak vzniká zajímavé napětí, hrdina navzdory tomu, že je – jak bylo řečeno výše - také vypravěčem, zůstává stále trochu neuchopitelný: stejně jako do jeho podivínského nitra nevidí jeho okolí, nepronikne tam zcela ani čtenář.

Posledních zhruba dvacet stran z celkových sto čtyřiceti dvou přebírá vyprávění  autorský vypravěč, který na té krátké ploše vypíše jakýsi epilog příběhu, když shrne dalších téměř třicet let hrdinova života poté, co z něj zmizeli ruští dřevaři. Timo Vatanen, jenž se vrátil k předválečné existenci místního podivína, se marně snaží uchopit prchající vzpomínky, zrekonstruovat svůj příběh tak, aby dával smysl. Osudy mužů, jimž pomáhal, zůstanou nejasné. V místním muzeu kurátorka vyzbrojená vzděláním a obvyklou racionalitou odkáže jeho historii do říše nepravděpodobného. Svět, do něhož se Timo vypraví, aby konečně nalezl závěr svého příběhu, se ukáže jako nepochopitelný, mimo řád věcí, na něž je zvyklý z domova: „‚Co to tady je?‘ ptal se naštvaně, takhle krátce požatá louka, ani není hnědá jako normální strniště v tuhle roční dobu, je zelená a čerstvá, v tom bude nějaká zrada. ‚Trávník,‘ odvětil Olli. ‚Cože?‘ ‚Tomu se říká trávník, to je dneska běžné, seká se jednou týdně.‘“ Místo vysvětlení si odnáší poučení o moderním zahrádkaření.

Vyprávění přesto nekončí deziluzí. Pro vyznění románu je totiž  klíčová úvaha, již Timo Vatanen rozvíjí cestou ze své neúspěšné výpravy: „…bude to celá kniha – protože každý má právo být hrdinou vlastního života, ať je chromý nebo slepý, ať má ve tváři bolavou díru jako vrata, a třeba s trochou pomoci, kde bychom byli bez trochy pomoci, že ale dostal svěží nápad na odvetu, další myšlenka, kterou mu vnukl nesmrtelný Suslov, když plísnil Antonova, že jestli se mu jeho příběh nelíbí, ať si dá krucinál dohromady vlastní!“