Boj s ďáblem je nekonečný, ale vzdát se nesmí

Napsáno: 6. září 2010 v 8:21
Autor: Jiří Kettner
Recenzovaná kniha: Armagedon

Nakladatelství Argo začalo před několika lety vydávat v nových překladech prózy amerického spisovatele Kurta Vonneguta. Je to čin záslužný, neboť, jak říká můj dobrý kamarád, „Kurtem by se mělo povinně očkovat“. A o to víc v dobách, kdy lidský duch vyletí až příliš vysoko, či klesne hodně nízko. Na věci je potřeba se dívat z té světlejší stránky, ale zároveň vědět o těch temných.

Ač se Kurtu Vonnegutovi jr. dostalo největší popularity v šedesátých letech, kdy ho američtí univerzitní studenti neoficiálně jmenovali svým guru (především kvůli jeho postoji k Vietnamu), dodnes patří k nejoceňovanějším a nejoblíbenějším americkým autorům druhé poloviny 20. století. Napsal třináct románů, jimž sám přidělil žánrovou nálepku společenské prózy, jednak kvůli návaznosti na americkou literární tradici, a pak proto, aby zdůraznil tu funkci literatury, kterou považuje za nejdůležitější. Literatura má totiž především vychovávat.

Války venku i v nás

Nečekejte však nějakou suchopárnou kantorskou nudu, Vonnegut je od přírody humorista, umně využívá prvky grotesky i absurdních a vědeckofantastických prvků. 
Armagedon aneb Jak skončil boj s ďáblem je posmrtně vydaná sbírka několika doposud nepublikovaných textů, sestavená Kurtovým synem, Markem Vonnegutem. Ten ji také opatřil milou předmluvou. Kniha zahrnuje povídky i drobné črty, které spojuje téma války. Ať už té skutečné, kterou zažil Kurt jako zajatec v německém Muhlbergu, tak těch smyšlených, válek v každém z nás. Válek, které se kdysi dávno staly, nebo ke kterým se teprve schyluje. Válek ozbrojených politických mocností, ale i těch nepatrných každodenních válek o pozornost, o čest, o zachování zdravého rozumu. 

Vonnegut se tu, jako ostatně i ve svých románech, snaží rozostřit černobílou optiku vnímání světové války. Ve válečném sporu neexistuje ta „dobrá“ a „špatná“ strana, obě strany mají své „dobré důvody“ zabíjet. Jsou jen lepší a horší lidé. Vonnegut se záměrně staví proti americkému patriotismu, demytizuje pohled na Ameriku, zlehčuje jejich válečná vítězství: „Číňani, to jsou vojáci, nebo Rusové, ale my jsme jen šmíra. My bychom každého nejradši smetli z povrchu zemského pěknou atomovkou.“ Terčem kritiky se pak stává především nálet spojeneckých letadel na Drážďany, který Kurt coby zajatý americký voják osobně zažil. Reálné zkušenosti se proplétají s fikcí a výsledek slouží jako obžaloba válečného běsnění. Nezaměřuje se však na popis krvavých hrůz, ale daleko spíše na směšné situace, které vznikají i v těch nejextrémnějších podmínkách a vycházejí z povahy člověka. 

Postavami knihy Armagedon nejsou žádní aktivní vojáci či neprůstřelní hoši, na jaké jsme zvyklí z akčních filmů, ale zajatci kupčící mezi sebou i svými dozorci s hodinkami, cigaretami či výložkami. Mladí kluci, jejichž vlastenecký sen, byl-li někdy nějaký, se dávno rozplynul. Důležité je přežít a neklesnout na duchu, tedy ne moc. Zatím jsou na tom však tak, že „kdyby se před nimi objevila Betty Grableová a řekla, že si s ní mohou dělat, co chtějí, nejspíš by ji požádali, ať jim udělá burákové máslo a sendvič s huspeninou.“

Neutuchající lidská náklonnost ke zlu

Vonnegut je důrazný odpůrce válek a násilí obecně. S charakteristickým humorem odkrývá onu odvěkou a neutuchající lidskou náklonnost ke zlu. „Byli jsme tam už tolikrát a tolikrát tam ještě budem: Svět je rozdělený jakoby nějakým zlým kouzlem na dvě znesvářené poloviny a všechny tahy a protitahy nemohou skončit jinak než katastrofou, osud lidstva jako by se lidem samotným vymkl z rukou.“ Odkud se to zlo bere? Kdo tohle začal? Odpověď je nasnadě. „Za celosvětové problémy nemohou Rusové, ani Američané, ani Číňané, ani vědci, ani generálové, ani finančníci, ani politici, a zaplaťpánbůh ani prostí lidé kdekoli na světě. Lidé jsou slušní, inteligentní, nevinní – to ďábel jim hatí veškeré dobře míněné podnikání.“

Vonnegut pracuje s prvky pokleslých románů a zároveň je umně podrývá. Vyjadřuje se srozumitelně a zároveň bude vždy i něco pod čarou. Pár vět lehčího ražení a pak trefa do černého. Jeho neopakovatelný vtip a nadsázka, s kterou se dívá na svět, je přesně toho druhu, které by měl člověk fasovat do domácích lékárniček.