O tátech

Napsáno: 10. září 2010 v 0:07
Autor: Olga Stehlíková
Recenzovaná kniha: Zeptej se táty

Generace našich prozaiků středního věku se spolu s končící čtyřicítkou dostává do věku, kdy přichází o rodiče, jmenovitě o otce. Protože jsou to spisovatelé, píší o ní - o smrti nejbližších, obdivovaných. Od  definitivního rozpadu mateční rodiny vede cesta pozpátku k zapomenuté a vzpomínáním pozměněné minulosti a posílenému vědomí vlastní konečnosti. Bilancující ústřední figura v krizi středního věku se často podobá autorskému já. Umírající a zemřelí otcové dnešní střední generace žili ale v době, kdy se museli rozhodnout: přidat se, nebo zůstat pevný?

Takto by bylo možné sestavovat jednoduché kauzální linky.  Ta, jíž se přidržel také Jan Balabán, ho ale dovedla smrti blíže než ostatní a recenzenty často k podobně truchlým tónům beznaděje a inherentního tragického patosu, jaké se domnívají číst v jeho posledním románu, Zeptej se táty.

Díru vedle básníka Petra Hrušky, editora Balabánových knih, stěží zalepí někdo alespoň zčásti tak spisovatelsky vážný a pravdivý, jako byl právě jeho ostravský prozatérský protějšek. Knížky se autor po tříletých přípravách textu už nedožil. Obavy, zda autorova smrt nezpůsobí pietní povinné vychvalování jeho díla, jsou v případě Jana Balabána bezpředmětné.

Příběh soucitný, nebo bezcitný

Vyprávěním z obou stran obehnaným mříží návštěvy v psím útulku, kde se rozhodne, zda půjde o příběh soucitný nebo bezcitný, provází sice postava s autobiografickým otiskem, Emil Nedoma, ale v jeho ústředí se chvěje složitější tvor – rodina jako postava. Vztahy a události uvnitř rodiny, jimž nemůže nikdo porozumět tak, jako její členové, kteří ji drží pohromadě, rozkládají a jimiž žije dál, jsou možná tématem tohoto románu spíše než smrt. Ta rodinou otřese a zase ji pustí, aby existovala dál, pochroumaná, ale celistvá díky vzpomínkám. Jako by tu naši mrtví dosud byli – na studeném místě v manželské posteli, poblíž odrostlých i nedospělých dětí a především v našem vlastním srabu.

Ještě víc než smrt jsou ale hybatelem nová, šokující tvrzení o zemřelých, způsob, jímž je integrujeme do svého života nebo jímž je z něj vypudíme. Byl otec skutečně tím člověkem, jehož jsem synovsky znal? Je pravdu o něm potřeba znát? Jaký příběh by o něm napsal někdo jiný, kdosi zvenčí, z těch, kteří umějí být někde doma spíš než my, Nedomovi?

Janu Balabánovi se řešetem intimního rodinného příběhu několika generací, příběhu ztráty blízké osoby, podařilo prolít téma životní opravdovosti, jejíž měřítka se s časem podivně křiví. Je ilustrovaná konkrétností životních osudů „vedlejších“ postav, letmo, avšak nenásilně začleněných. Je nesená událostmi, jež se jako mořské vlny přelévají v čase tam a zpět, a přece jsou stále zde a nyní.

Lež se vlévá do pravdivosti

Snad nejsilnější pasáží románu je imaginární „věčný“ soud, v němž je Emilův otec, lékař Jan Nedoma, souzen za svou údajnou kolaboraci s režimem. S nejistotou o jeho vyústění, kterou si Emil, otcův obhájce s nedostatkem informací k obhajobě nutných, s probuzením odnáší do reality, musí žít všichni pozůstalí. Je to ale dobře možné? Tragikomický příběh papaláše, od jehož smrtící alkoholické otravy utekli všichni lékaři, aby za ni nemuseli nést absurdní zodpovědnost, je v tomto románu jen jedním z podobenství režimních pravidel. Neméně názorná je postava Emilova profesora české literatury, který obětoval vlastní čest, aby mohl generace komunistických adolescentů v rámci možností probouzet k literatuře. Tato oběť mu ale po převratu není odpuštěna a profesor umírá v zavržení a samotě. Znovu se tu přelévá lež do pravdivosti.

A lež je všudypřítomná. „Lež,“ říká Emil Jenovéfě, „ta přece není… Abys mohla o někom něco lhát, tak to musí být aspoň možné.“ Hrůza této nejistoty i její očišťující poznání provázejí celým románem Emila i čtenáře. Petr Hruška v ediční poznámce připomíná, že inspirací pro knihu byl Balabánovi John Donne. Hrana zvoní tobě, ocitoval na konec svého textu slova tohoto anglického metafyzického básníka. Zemře-li  blízký, člen rodiny, je to i tvoje smrt, říká Jan Balabán svým posledním románem - umíráš také. Hned vedle ubíhá linie boje se závislostí: z jedné strany Jenovéfina sestra Johana, zasvěcená životu s heroinem, z druhé harpyje chlastu, ostraváctví s jeho odvráceně půvabnou tváří, k níž má Emil stále napůl nakročeno…

Prohráli jsme, ale neztroskotali

V jednom z rozhovorů Jan Balabán odvracel věčná obvinění z „depresivnosti“ svých textů: „Snažím se svým psaním ukázat, že tyhle patálie, osamocenost nebo krach, jsou věčným lidským příběhem, situací, která se opakuje už od dob antických tragédií. A co nám připadá depresivní a smutné, může být ve skutečnosti třeba jenom vážné.“ A o svých postavách řekl: „Jsou to normální lidé, kteří prohráli, ale ještě neztroskotali. Jsou smutní, ale ne nešťastní.“ I v románu Zeptej se táty je zřetelná linie naděje, záchrany – a tou je nejen milostný vztah Emila a Jenovéfy, ale také složitý vztah k bohu. Jaký je pro malého evangelíka s dysortografií, který se bolestně poměřuje se starším bratrem, život v komunistické sídlištní třídě, plné hornických dětí, ve třídě, kde nyní místo tabule stojí nonstopáčský automat na hry? Jaký je pro velkého evangelíka život v postkomunistické Ostravě, kde je potřeba boha a jeho spravedlnost namáhavě hledat, přežvýkávat své pochybnosti a potěžkávat rodinná pochybení a tajemství, o nichž neměl tušení? Je zjevné, že v tomto životním rozhraní nejde o beznaděj, naopak, o doufání. Třeba i doufání v to, že půjde o příběh soucitný, nikoli bezcitný.

Balabán se nepodbízel knize jako prostředku k úniku, k občerstvení či pobavení čtenáře, jemuž je potřeba být vděčný. Psal knihy pro toho, kdo se „chce potkat v textu sám se sebou“, nepřispíval „éře imperativní pohody“. Věnoval se spisovatelsky tomu důležitému v životě, co bývá mezní - neuhýbal. To ale neznamená, že vytahoval jen chromé a hnijící. Mezi smutkem, všudypřítomným vědomím konečnosti a beznadějí není automatické rovnítko. A Balabánovi čtenáři to nakonec dobře chápou, ba ztotožňují se s jeho slovy, která tak bolestně a přesně volil - netřeba se o ně bát. Nemá smysl hodnotit, zda je tento román Balabánovou nejlepší knihou či není. Je to od něj vše, víc už nemáme.