Opice, děti a svět po katastrofě

Napsáno: 26. srpna 2010 v 0:16
Autor: Lucie Kolářová
Recenzovaná kniha: Tajemství modrých třešní

Asi každé dítě  si někdy v životě představovalo, jak by vypadal svět bez dospělých. V případě románu Matthewa Nichollse Tajemství modrých třešní nijak lákavě. Ve fantasy zasazené do postapokalyptické Evropy, v níž po ničivých válkách a rozšíření nevyléčitelné infekce, jež napadá všechny, kdo překročí pubertu, vládne zákon džungle, musejí děti vykonávat vše, co nedokážou nemocí paralyzovaní dospělí. Zabezpečují obživu celé rodiny, dřou v továrnách a některé ve službách místních mafiánů terorizují okolí. Dvanáctiletá Karolína Spinksová dostane za úkol rovnou zachránit svět. Nebo alespoň jeho poslední civilizovanou část, přístavní město Grimsby, kde ještě existuje demokracie. Společně s inteligentním opičákem Chvostíkem, příslušníkem Supertajné opičí sekce, se mají vydat na Divoký východ a pátrat po léku na vysilující spavou nemoc.

Základní dějová  zápletka románu britského rodáka usazeného v Brně zní  velmi lákavě. Představa světa, v němž veškerá odpovědnost leží na dětech, nabízí zajímavé morální otázky. Například jakým způsobem dojde na rozdělení dětí na dobré a zlé? Ty první, obdařené silným smyslem pro spravedlnost, v knize zastupuje třeba „ušlechtilý divoch“, vůdce stromových lidí Gaston, jehož lesní společenství v jasné reminiscenci na Robina Hooda bohatým (v tomto případě mafiánům) bere a chudým dává. Zlé děti sloužící místním drobným krutovládcům, jinak členům Společnosti (nejasně strukturované zločinecké organizace), reprezentují malí motorkáři a jiní nehodní hoši vyžívající se v týrání zvířat a výhružném klení. Náznak odpovědi ale příběh čtenáři nenabídne nikoli proto, aby nad otázkou hloubal sám, nýbrž proto že ji autor nijak neřeší. Zlé děti jsou zlé z podstaty děje a pouze kvůli němu, vždyť jaké by to bylo dobrodružství, kdyby hrdinové neměli neustále v patách bandu krvežíznivých výrostků?

Děti, které si nemohou hrát

Další otázkou je, jaké  právo mají nemohoucí dospělí, kteří se dokážou jen ploužit a spát, vyžadovat po dětech absolutní poslušnost? Neboť překvapivě ve světě, za jehož chod převzaly, alespoň po technické stránce věci, odpovědnost děti, leží stále moc rozhodovat v rukou dospělých. Hlavní hrdinku vyšlou přes její odpor na nebezpečnou misi mocní města Grimsby, kteří přestože při sezení usínají, stále vládnou a velí. Stejně tak je zločinecká Společnost ovládající zbytek Známého světa tvořena věčně unavenými dospělými tyrany, jimž malí chuligáni skládají v obavách účty. A kupodivu žádné dítě nenapadne se autoritě slabých dospělých vzepřít. Jedinou odpovědí, které se v tomto případě čtenář dočká, je konstatování, že svět, kde si děti nemohou hrát, není správný, a tudíž tytéž děti musejí s nasazením života nalézt pro dospělé lék. Vkrádá se tak podezření, že autor svůj fiktivní svět nemá příliš promyšlený a slouží mu v podstatě pouze jako prostředí, v němž hodlá rozvíjet dobrodružství s dětským hrdinou, a vyfabulováním nemoci se jednak zbavil dospělých, jednak poskytl svým hrdinům důvod k napínavému putování.

Leč zanechme otázek, na které si kniha nedělá ambice odpovídat, a věnujme se chvíli ději, neboť o ten tu jde především. Autor pracuje s jednoduchým schématem dobrodružného románu, kdy kapitola obvykle vrcholí v nejdramatičtějším momentě, a napětí má udržovat fakt, že na pouť za lékem se vydává postupně hned několik skupin hrdinů, takže se jejich dobrodružství střídají. Každého z hrdinů tak pravidelně opouštíme v bezvýchodné situaci, která se vyřeší až o kapitolu či dvě dál, zatímco ve vložené kapitole se do jiné zapeklité situace dostává další z hrdinů. Tento princip vcelku funguje, nicméně ve chvíli, kdy jednotlivé skupinky souběžně dospívají do cíle a svádějí boj s hordou padouchů, se děj kvůli tomu stává poněkud nepřehledným. K tomu přispívá i skutečnost, že hrdinů je nakonec v knížce víc než tucet, a třeba takové mluvící opice se snadno zaměnitelnými jmény Mašinka/Matička a Chroustal/Žvejkal se přinejmenším autorce recenze dost pletly. Zvlášť zalidněnost děje lidoopy je značná a některé postavy (například pirátský chlapec Horatio či minimálně polovina z trupy opic) jsou víceméně nadbytečné.

Pod palbou ze zvadlé zeleniny

Co se týče kulis fiktivní  Evropy ani tady neuplatnil Matthew Nicholls valnou důslednost. Poslední výběžek civilizace Grimsby leží zjevně na Britských ostrovech (konečně autor je Brit), Divoký východ potom představuje kontinent (je otázka, zda v tom má čtenář hledat lehký vtip), konkrétně trosky někdejšího Německa, jak napovídají názvy měst Homburk a Magdeburk. Obyvatelstvo tam i zde ovšem mluví totožným jazykem, odlišujícím se od sebe jen mírou spisovnosti a postavy motorkářů v okolí Homburku nesou anglicky znějící jména Reggie a Raymond. Existence univerzálního jazyka by se ještě dala přijmout, kdyby jím mluvili všichni bez výjimky. Ovšem charakterní Gaston se vyjadřuje pouze v infinitivech, což by mohlo naznačovat, že jsou zde i jiné národy s odlišnými jazyky. Ale možná Gastonova řeč jen podtrhuje jeho tarzanovitost. Kulisy zničené Evropy pak působí značně omšele, obraz dýmajících továren a davů zbídačelých dětských dělníků si Nicholls vypůjčil od Dickense, útočící mutanti lačnící po lidském mase pak jsou obnošená veteš vhodná leda do parodie béčkového filmu.

Kniha je ale primárně určena dětem, které nejspíš nebudou dumat nad originalitou použitých prvků ani zvažovat morální otázky, ale rovnou se ponoří do děje plného bojů (byť poněkud krotkých, nejdrsnější municí hrdinů je starý tuřín), plížení a útěků. Orientaci na dětského čtenáře odpovídá i grafická úprava opatřená hezkými celostránkovými, „komiksovými“ ilustracemi Kateřiny Kabešové a určitý didaktický nádech, který ději dodává počáteční sebezahleděnost hlavní hrdinky a její pozvolné poznání, že někdy je třeba myslet také na ostatní a obětovat vlastní bezpečí vyšším cílům. Doporučený věk, odkdy je příběh pro dítě vhodný, je podle nakladatelství deset let. Autorka recenze by věkovou hranici, odkdy dítěti Tajemství modrých třešní nabídnout, posunula o rok až dva nahoru. A to ani ne tak kvůli obsahu, který dnešní otrlá dítka nevyděsí ani tam, kde se o to pokouší, nýbrž kvůli rozsahu 315 stran. Knížka už od pohledu působí jako pořádný špalík, což může některé méně zdatné čtenáře odradit. Ale pokud máte v rodině či okolí malého knihomola, který prožívá dobrodružství nejraději nad potištěnými stránkami, může mu Tajemství modrých třešní zkrátit hezkých pár odpolední. A otevřený konec vybízí dětskou fantazii ke spřádání vlastních pokračování.