Maska: Zelená, zlá, zábavná.

Napsáno: 3. srpna 2010 v 9:04
Autor: Boris Hokr
Recenzovaná kniha: Maska:Omnibus

NÁLEPKY: KOMIKS

Komiksová  řada omnibusů (tedy souborné knižní vydání komiksové série) se až doposud nesla v duchu slavných filmových monster – predátorů, vetřelců a terminátorů. Jejich publikum vědělo, čeho se mu dostane a bylo velice citlivé na případná vybočení z kánonu (což bylo vnímáno jako chyba), případně na to, jak je komiksová podoba „věrná“ (což bylo důležitější než cokoliv jiného). Bylo to logické, ovšem také kontraproduktivní, protože jednotlivé příběhy často pouze opakovaly filmové koncepty – od postav přes zápletky až po konkrétní scény. Ve výsledku se však vždy předkládané komiksy poměřovaly s klasikou, kterou prostě nemohly překonat.

Maska je výjimkou. Ano, existuje film s Jimem Carreym, ale ten nebyl inspirací, právě naopak. Jednalo se o velmi krotkou adaptaci, která pak navíc sama inspirovala ještě krotší animovaný seriál. Původní komiks, který nám nyní BB Art nabízí, byl brutální zábavou a není se co divit, že prvním příběhem, v němž se mohli čeští čtenáři s Maskou před několika lety seznámit, byl crossover s Lobem. A krev, pubertální vtipy, neúctu k jakékoliv autoritě, absurdní násilí či image heavy metalové hvězdy můžeme od Masky očekávat i tentokrát.

Zelená groteska

Stručnou genezi postavy nabízí přebal komiksu, ovšem uvnitř nalezneme tři masivní příběhy napsané Johnem Arcudim (v omnibusech starý známý) a nakreslené Dougem Mahnkem. Tedy těch, kdo Masku proslavili. Tato dvojice umí perfektně vystihnout podstatu své postavy, vytahující doslova odnikud jeden trik za druhým a procházející příběhy ve stylu starých dobrých animovaných (řádně destruktivních) grotesek. Důležité  přitom je, že Maska není konkrétní (anti)hrdina po vzoru Batmana nebo již zmíněného Loba. Je skutečně maskou, kterou si jednotlivé postavy nasazují, aby posléze zjistili, že jim je z nitra vytahována jejich chaotická podstata, nutkání k násilí a ničení, k neomezené anarchii a sebestředné zábavě – ovšem vždy přes trochu jinou prvotní motivaci.

Příběh proto začíná u nevýrazného Stanleyho Ipkisse, který se prostě jen mstí za všechna drobná příkoří. Přemrštěně a brutálně. Pokračujeme poručíkem Kellawayem, snažícím se vyčistit město od zločinu. Taktéž přemrštěně a brutálně. A vrcholu se dosahuje v příběhu Maska vrací úder, kde zelenou tvář a nadpřirozené schopnosti získá hned několik postav, které bychom dnes označili za mix nerdů a pankáčů. Především pokus Masky o kariéru speed metalové hvězdy si zasluhuje zvýšenou pozornost. Pokaždé sice skončíme u destrukce, někdy nenávistné, někdy dětinské, vždy však zábavné.

Arcudi i Mahnke tento první zákon poslouchají a odpovídajícími prostředky zdůrazňují. Především v již zmíněném posledním příběhu si tak můžeme vychutnat celý gejzír stylizací a drobných vizuálních i scénaristických vtípků (např. motýlí kukla, Maska jako jižanský generál, odebírání otisků prstů na policejní stanici atd.) Maska, podobně jako Lobo, oslovuje tu naši část, která  si přeje alespoň jednou se vzbouřit, nenechat sebou vláčet a orat. Je oslavou egocentrismu a vztyčeným prostředníčkem vůči průměrnosti a nudě. Samozřejmě, morálně to je na štíru (dostane se nám i mrtvé paní učitelky aneb pomsty za dávné ztrapnění před třídou), ale to je přeci podstata ventilu – my to nikdy neuděláme, ale baví nás číst o někom, kdo může a nebude hnán k zodpovědnosti.

"Vydrtit" levou zadní

Dokud se autoři soustředí na řádění a skotačení své postavy, je vše v pořádku. Problém nastává, když Masku opustí a snaží se nabídnout nějaký smysluplný příběh, který by vše zastřešil, nějaké vedlejší postavy, které by děj utáhly, když nemůže být Maska na scéně. Tehdy se ukazuje, že jejich dílo bude vždy jen zábavou, nikdy nějakou hlubší výpovědí o podvědomí a potlačené frustraci.

Kathy zastřelí svého ex-přítele Stana, ale později je prezentována jako zcela kladná postava. Kellaway je chvílemi dokonalým policistou, chvílemi ukázkovým neurotikem neschopným se přiznat k touze po masce atd. A samozřejmě: Maska je nezničitelná, takže její nositelé se jí musí vždy vzdát dobrovolně a jejich rozhodnutí v naprosté většině až moc zavánějí zvůlí autorů.

Nejlepší vedlejší postavou je ostatně nemluvné mosntrum Walter – nejlepší, protože zcela přiznaně nereálnou, jejímž účelem je pouze bavit a poskytnout Masce alespoň nějakého odolnějšího protivníka (aby se okolo jejich vzájemných bitek dalo vystavět nějaké to napětí). Všichni ostatní prošumí, stejně jako čtenářské povědomí o zápletkách.

To však není možné brát jako kritiku – jedná  se pouze o popis toho, co můžeme od komiksu, který nikdy nesliboval jakýkoliv přesah, očekávat. Na poli prvoplánové zábavy se jedná o naprostou špičku, některé vychytávky jsou prostě geniální a jednotlivé příběhy jsou lepší a lepší, protože čím dál šílenější.

Navíc je to v dosud vyšlých omnibusech první skutečně originální a samo o sobě obhajitelné dílo, u kterého si nebudete říkat „tak tohle chtěli udělat jako ve filmu a nepovedlo se“, ale právě naopak. Rozhodně je zde tedy víc než dost důvodů, proč se těšit na další knihu sebraných příběhů pana „Kebulona“.