Krchovský vybraný

Napsáno: 27. srpna 2010 v 0:13
Autor: Olga Stehlíková
Recenzovaná kniha: Básně sebrané

Osobnost a tvorba Jiřího Háska jsou konstantně natolik v souladu s jeho pseudonymem, že je to až k nevíře. Ač v dubnu padesátiletý, vypadá Krchovský stále stejně jako jeho básnické dílo v úhrnu: i jeho vzhled je ironický, hranatě chytrý a pobaveně stoický. Nakladatelství Host vydalo výbor z jeho dosud vydaných sbírek s výjimkou knížečky Vše nejlepší (1998) a juvenilí Mladost – Radost… (2005) a celek zahalilo do černé vazby zdobené zlatým pohřebním písmem, že se na to parte srdce směje.

Snad není v české poezii jiného básníka, který by se v básních dokázal sám sobě vysmívat s takovým pochopením.  Pohlazeníčka vlastním ironizovaným pózám jsou ovšem rovněž uštědřována s krajní nadsázkou. Všemu nahrává autorův bryskní úsudek a pronikavé (sebe)pozorování a jejich dokonalé řemeslné zpracování do rytmicky i metaforicky vyváženého celku zdánlivě prosté básničky, která působí málem jako říkadlo (a že se řada Krchovského básní takovými všeobecně známými a dobře memorovatelnými říkadly stala). Jen je tesat do kamene, pochopitelně náhrobního.

Kdo by si nezapamatoval třeba úryvek křik rodící stařeny/ ozývá se z parku/ a synek tmy/debilní měsíc/ uléhá do kočárku? Puberťák jásá, vždyť pro autora je život zlá lasice v mém pobořeném kurníku! Nesmírně obtížný úkol napsat jednoduchou a vtipnou básničku tak, aby nebyla stupidní, a pokud ano, aby bylo zřejmé, že je taková záměrně, pokaždé znovu s noblesou naplňuje. Působí to svěže a lehce, přestože se jedná o černohumorné záhrobní texty, z nichž čpí těžká čerstvá hlína, lahváče a sebevražda, k níž je jen tak daleko jako ke hřbitovu, jehož kříže možno nahlížet krz pavučiny v okně. K tomu je třeba přidat ještě zadní proud jakési estetiky osamělé penilní meditace, kašlající na civilizované zvyky pracantů světa vezdejšího.  Při bližším ohledání je ale zjevné, že napsat takový text musí dát práci i člověku, jenž dí: na klíně chovám týden mrtvé kotě/ - zemřelo steskem, asi dva dny po mně. Kolik pokusů a uchopení jednotlivé básně bylo asi spáleno?

Titul nicméně mate. Básně by měly být sebrané, jsou ovšem vybrané. Posbírat všechno by bylo možná zbytečné a bylo by toho mnoho (už tak má kniha 400 stran), krchofilové by ale možná měli raději svého idola, jenž si tvoří průběžný epitaf, v kompletu. Zvlášť, když jsou všechny jeho řadové sbírky beznadějně vyprodány. Sebrané básně alespoň vybírají i z dvou posledních, Posledního listu (2003) a Nad jedním světem (2004). A brzy se dočkáme i zcela nového klacku s titulem Dvojité dno (2010). No jo, smrt už si chystá porodnické kleště i na nás.