Nesnesitelně chytré děvčátko a padesátiletá popelka

Napsáno: 22. dubna 2010 v 12:20
Autor: Lucie Kolářová
Recenzovaná kniha: S elegancí ježka

Co mají kromě adresy společného dvanáctiletá obrýlená holčička z lepší společnosti a padesátiletá domovnice, která luxusní činžák uklízí? Obě jsou jiné, než jejich okolí předpokládá, obě mají slabost pro Japonsko a obě se schovávají. Ale zatímco Renée ukrývá za přízemní domovnickou existencí jen vášeň pro klasické ruské romány, filozofii a umělecké filmy, školačka Paloma se právě rozhodla, že unikne marnému životu zdánlivě úspěšných, ve skutečnosti ale nešťastných dospělých tím, že v den svých třináctých narozenin spáchá sebevraždu.

Tak rozehraje Muriel Barberyová  hned v úvodu svůj filozofický román S elegancí ježka. Děj, kterého je ovšem – hlavně zpočátku – pramálo a točí se pouze kolem všedního života domu, vyprávějí dvě hrdinky v izolovaných monolozích, jež se kapitolu co kapitolu pravidelně střídají. Obě hrdinky, pubertálně zatvrzelá i dospěle smířená, prokládají své promluvy dlouhými úvahami o filozofii a jejím propojením s každodenností, o současné společnosti, o rozvrácených mezilidských vztazích.
Právě ony úvahy jsou základem a současně posláním textu. Ne nadarmo je autorka profesorkou filozofie, a tak ústy hrdinek formuluje otázky po smyslu bytí v moderním světě a také představuje různé filozofické koncepty. Ty Renée (neboť filozofickou část knihy obstarává prostřednictvím komentářů své četby hlavně ona) coby intelektuální samouk podává srozumitelně a současně s humorem, jelikož nepodléhá povinné úctě k slavným jménům a nad velkými díly tvořivě přemýšlí. Tím připomíná text Muriel Barberyové tvorbu severského popularizátora filozofie Josteina Gaardera. Na rozdíl od něj ale není S elegancí ježka primárně didaktický text, příběh tu neslouží jako věšák, na nějž jsou (v Gaarderově případě velmi zábavně a vynalézavě) navrstveny filozofické teze. Filozofické tázání je u Barberyové součástí charakterizace hrdinky i spojovníkem děje, nelze je navzájem oddělit. Jedno neslouží druhému, nýbrž splývá v integrální jednotu.

Navzdory množství úvah knížka rozhodně není nudná, a to díky silným a originálním postavám, jejichž způsob přemýšlení upoutá natolik, že si téměř ani nevšimneme, že s ním také konzumujeme například fenomenologii. Napínavý prvek navíc zajišťuje Palomino prohlášení o chystané sebevraždě. Čtenář sice v hloubi srdce doufá, že autorka nesáhne k tak dramatickému a zároveň drastickému vyvrcholení, leč sebevraždy dospívajících, na nichž tkví všechna tíže světa, se přeci stávají i ve skutečném životě, takže tento motiv zůstává v knize dlouho otevřený.

Přestože S elegancí ježka se zabývá obecnými otázkami, nad nimiž může uvažovat kterýkoli přemýšlivý čtenář, je to knížka, po níž s největší pravděpodobností sáhnou spíše ženy. Svět Barberyové prózy je totiž nahlížen ženskýma očima. Obě vypravěčky jsou ženy, a tak události v domě i v Palomině rodině sledujeme z ženské perspektivy v rozpětí od rozhněvaného mládí po vyrovnanost středního věku. Navíc všichni muži vystupující v knize, i když se jeden z nich stane významným hybatelem děje, jsou nahlíženi zvenku. Nevíme o nich nic víc, než co si myslí nebo vědí hlavní hrdinky.

Klidný hlas domovnice Renée doplňuje Palomin deník, v němž nadprůměrně inteligentní dívka trochu protivně pitvá život své rodiny, v níž k sobě mají všichni členové ještě mnohem dál než je vzdálenost dělící pokoje v jejich čtyřsetmetrovém bytě. A nelítostné soudy na adresu svých bližních prokládá stejně břitkými odsudky moderní společnosti. Současně ale kolem sebe hledá okamžiky absolutní krásy, kvůli kterým by přeci jen stálo za to žít.

Renée, jak se alespoň zezačátku zdá, smysl života našla už dávno: nehezká a nenápadná, za clonou puštěné televize, jíž odvádí pozornost svých vzdělaných, leč ignorantských zaměstnavatelů, v domovnickém kutlochu sytí svůj intelektuální hlad četbou knih a poslechem umělecky náročných rozhlasových programů. Pak se však objeví nový obyvatel domu a čtenář postupně zjišťuje, že dobrovolná klauzura, do níž se hrdinka uzavřela, je vlastně obranným manévrem, únikem před světem bohatých a mocných, z jejichž přátelství má Renée kvůli dávnému rodinnému traumatu strach. V okamžiku, kdy se román začíná blížit happyendu rozměru moderních pohádek o všelijakých popelkách, jež nakonec vytřely zrak omezenému okolí a odkráčely s novodobým princem do jeho luxusní rezidence, autorka děj nečekaně utne. Na konci ale zbývá naděje, že i v našem konzumním, předsudky naplněném, neurotickém světě se dá smysluplně žít. Dokonce dobře.