Rozervanec v čase internetu
Napsáno: 22. října 2010 v 15:03
Autor: Kateřina Kočičková
Jiří Vaněk má rád rozervané hrdiny a snad i proto nazval svůj literární debut Sebedrás. Knížka vznikla na základě blogových zápisků, které si vedl po přezdívkou Fiksu pojka od října 2004 do června 2010. Vaňkovi se tak podařilo to, o čem řada blogerů jen toužebně sní, navíc si vydavatelství „Fiksu pojky“ všimlo samo. Ovšem zase taková náhoda to asi nebyla: že je autor zdatný psavec, ví i fanoušci sitcomu Comeback. S Jiřím se známe, proto se rozhovor nevedl v úplně formálním duchu.
Možnost vydat knížku k tobě přišla vlastně sama, vyhlédlo si Tě nakladatelství Plus. Tebe někdy napadlo, že by tvůj blog nemusel zůstat jen na internetu?
Tomáš Baldýnský, se kterým jsem dělal na Comebacku, mi někdy loni v létě říkal, že bych s blogem měl něco dělat, že píšu dobře a že bych měl zkusit obejít nějaké vydavatele. Já se sice dmul pýchou, že mě Tomáš chválí, ale rozhodně jsem nic takového neplánoval. Jednak jsem si moc nedovedl představit, jak strkám vydavatelům pár švestiček ze zahrádky, jednak jsem měl pořád v hlavě, že ten příběh (popisovaný na blogu a posléze v Sebedrásovi) přepíšu od základů do nějaké novely a s tou teprve začnu vydavatele otravovat. Jenže pak přišel Petr Onufer z Plusu s nabídkou, která se neodmítá.
Možná nejsem jediná čtenářka blogu, která čekala, že příběh bude trochu více beletrizovaný...
Já prapůvodně první část Sebedráse převzal z blogu tak, jak byla. Když si pár lidí přečetlo první verzi knížky, došlo mi, že to musím čtenáři trochu zpřístupnit, takže jsem škrtal vedlejší postavy i momenty a naopak dopisoval věci, který tam chyběly. Chtěl jsem ale udržet blogovou formu krátkých zápisků, útržků příběhu.
A taky jsem dost línej, že jo.
Neuvažovali jste, že knížku vydáte pod blogovým jménem Fiksu Pojky? Takhle jsi totiž jediný skutečně odhalený, identita ostatních zůstává skryta přezdívkami...
To mě ani nenapadlo a Petra myslím taky ne. Moc si to nedovedu představit - jako že by nikde moje jméno nefigurovalo a snažili bychom se tak vyvolat haló, že je tu tajnej autor?
I tak by to mohlo fungovat. Myslela jsem to spíš tak, že jsi vlastně jediný, kdo se dal všanc. Třeba tím, že knížka nemusí být hodnocena jako čistá literatura.Stejně by si mě mohl kdokoli, kdo trochu umí s Googlem, snadno dohledat - na blogu jsou třeba odkazy na kapely, kde jsem hrál, takže by mi přišlo trapný hrát si na schovávanou, když by průměrně inteligentní člověk snadno objevil, že jsem v koši na špinavý prádlo.
Možná jsem se tak dal všanc, ale mám limity, za který jsem nešel. Například žádný popisování sexu, nebo jen velmi minimální. Už se těšim, že ve svý další knížce budu moct psát chlívárny, protože nebude jasný, jestli jsem je zažil, nebo jestli jsem si je vybájil.
A co je hlavní: Sebedrás je autobiografickej, ale Fiksu pojka je přece někdo jinej než Jiří Vaněk. Fiksu pojka je literární postava, který jsem předobrazem, která má většinu mých vlastností, některý akcentovaný, ale nejsem to já. I v Sebedrásovi jsou věci, který se staly jinak, nebo se ani nestaly. Celá knížka má reálný základ, ale jednotlivé historky jsou mnohdy upravené, abych se dobral k pointě, protože pointu u blogového psaní považuju za nejdůležitější věc.
A v knížce jsou i dvě tři linečky, který jsou vymyšlený úplně a laskavý voyeur může hádat, který to jsou.
Jak se vlastně tvoje alter ego liší, je to větší drsňák, větší suverén?
Asi jo. Pár lidí, co mě moc nezná, mi na základě knížky řeklo, že jsem strašně ubrečenej. Nemyslím si, že bych na svoje blízký okolí takhle působil. Asi brečím víc než průměrnej chlap, u nějakýho smutnýho filmu si občas pobrečim rád, třeba Klepání na nebeskou bránu jsem viděl určitě desetkrát a u poslední scény řvu vždycky, ale že by jedna z mejch základních charakteristik byla “ubrečenej”, to se mi nezdá. Koneckonců jsem během psaní blogu, resp. Sebedráse taky spolunapsal spoustu dílů Comebacku a to jsem musel bejt veselej a hravej.
Když někdo vydá knížku, v níž se literární předobrazy poznají, často z toho bývá zlá krev. Ty jsi vydal rovnou blog. Jak to vzaly, ty všechny slečny, které jsi v knížce vyportrétoval?
Většinou tak nějak uznaly, že píšu relativně slušně, takže mi odpustily. Zatím nejhorší, co se stalo, bylo, že mi jedna hrdinka řekla, že jsem pisálek. Ale řekla to teda hodně s odporem a despektem. To ona sakra uměla.
A tím, že Fiksu je vlastně tvé zliterárněné já, bys to vysvětloval i někomu, kdo by se cítil knížkou dotčený?
Zatím se to nestalo, takže netuším, jak bych to vysvětloval, kdyby nějaká hrdinka přišla s flinticí. Ale je to rozhodně dobrej nápad. Snad ho ale nebudu muset použít.
Blog sis psal dlouho pro sebe, ale po nabídce z nakladatelství jsi věděl, že ze zápisků vznikne knížka. Jak se ti s tímto vědomím tvořila část, v níž cestuješ po Nepálu? Mám na mysli, zda jsi měl potřebu víc stylizovat, zda nemizela spontaneita.
Části, který jsou napsaný ještě v Nepálu, většinou vznikly bez uvažování, že píšu knížku. Byla to stejná radost, jako psaní na blog, lehnul jsem si večer s čelovkou do spacáku a drásal tam ty svoje příhody. Peklo nastalo po návratu do Prahy, když jsem věděl, že knížku potřebuju vcelku chvatně dokončit a byl jsem z i v knize popsaných důvodů na dně. Já měl vymyšlený happy end: vrátím se z Nepálu a závěrečná kratičká kapitola se bude jmenovat “A teď už budeme jenom spolu.” Což nevyšlo, takže je konec delší. To je holt úskalí a nuda psaní podle života. Že si to tak pěkně vymyslíš a nic.
Ale celkově mám pocit, že nepálská část Sebedráse je v určitých ohledech otevřenější než blog, což plyne z tý formy. Blog jsou takový srandičky srandičky o Fiksu pojkovi, Nepál je mnohem víc můj, jakože Vaňkův, opravdový deník.
Jaká byla spolupráce s Petrem Onuferem? Předpokládám, že jako zodpovědný redaktor tě nutil škrtat a přepisovat. Přece jen jde o psaní v osobní rovině - neříkal sis někdy, že tomu nemůže rozumět?
Ne, ono těch zásahů nebylo moc. A u většiny z nich jsem spoléhal na to, že Petr jako profesionál tomu rozumí, takže jsem jeho poznámky akceptoval. Byť třeba u názvu mi to bylo chvíli líto. Knížku jsem původně nazval “Dávám na sebe pozor a dobře se bavim” (proč, to je v knížce vysvětlený), ale Petr mě přesvědčil, že to chce něco kratšího. Ale pak jsem vymyslel Sebedráse a byla to dobrá volba.
Jenom mě mrzí, že v knížce nejsou v rejstříku postav čísla stránek, na kterých se o dané postavě mluví, stejně jako se to dělá ve vědeckých publikacích. Petr říkal, že by s tím měl redaktor moc práce, takže já jenom kývnul, teď mám pocit, že jsem tim měl klidně strávit den a udělat to, protože by mi to přišlo jako dobrej vtip. Dotaženej. Vědecká kniha s čistě citovým obsahem.
Stejně jako na blogu, i v knize je na závěr každé kapitoly doporučená hudba. Vlastně soundtrack k Sebedrásovi. To je celkem neobvyklý způsob, jak se dostat autorovi pod kůži...
Mně to přišlo přirozený. Hudbu mám hrozně rád, z písniček občas (nejen v Sebedrásovi) cituju nebo je nějak parafrázuju, takže mi to přišlo logický u blogu, kde to šlo navíc udělat interaktivně. A vynechat ty písničky z knižní verze nepřicházelo v úvahu, když se často staly i pointou daný kapitoly, takovym borcem nakonec. Teda vtipem nakonec. (Nebo fňukem nakonec.)
Jak jsi spokojený s přijetím knížky? Nebál ses, že si ji koupí jen kamarádi, čtenáři blogu?
Váhání tam samozřejmě bylo. Pro lidi, který mě znaj, je ta knížka asi přístupnější, znají mě, znají minimálně některý postavy, znají ty nedořečenosti, maj ten rajcovní pocit voyeurství, že jo. Ale už blog byl vcelku čtenej a to většinou lidma, co mě neznali (nebo co mě poznali až díky blogu), tak jsem si říkal, že to moje psaní asi může oslovit nejen moje známý.
Takže knižní debut máš za sebou. Druhou knížku prý plánuješ napsat o fotbale?
Je to jedna z variant. Já rozhodně nejlíp píšu o věcech, co znám, jsem hlavně pozorovatel, zatim ne fabulátor. To se budu muset teprve naučit, jak si vystavět nějakej příběh. Takže zatim budu radši psát o tom, co znám, a fotbal, kterej sám hraju, na kterej čumim v televizi a za kterym se snažim docházet i do ochozů, je vcelku přirozená volba. Ale taky znám spoustu lidí z pražský indie scény a ta mi taky přijde jako zábavnej rybníček, kde by se témíčko na novelku našlo.
Teď mám ale rozepsanou báseň, první asi po deseti letech, a dokud ji nedopíšu, tak na prózu kašlu. Ledaže by mi třeba někdo zaplatil za povídku. Stejně by byla o vztazích, o hudbě a/nebo o fotbale, možná o tom všem najednou. Že mám rád Hornbyho, je asi jasný...
Co vlastně bude s blogem dál? Definitivně jsi ho uzavřel?
Moc si nedovedu představit, že bych na blog začal znova psát. Možná jednou, až se s nějakou slečnou odstěhuju na statek někde v Sudetech či u Třeboně, pořídím si děti a další kocoury a budu psát postřehy. Takové laskavé črty z rurálního života.
Foto: Barbora Brodská
Komentáře
Žádný čtenář zatím nepřidal svůj komentář, buďte první! Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení čtenáři. Pokud ještě nemáte vytvořený účet, zaregistrujte se, prosím.
Sdílet na Twitteru
Záložka na Delicious