Komiksový celebrity death match po druhé

Napsáno: 19. října 2010 v 13:28
Autor: Boris Hokr
Recenzovaná kniha: Vetřelci vs. Predátor 2

NÁLEPKY: OMNIBUS

Když  na sklonku minulého roku vycházel první omnibus, v němž proti sobě v nakladatelství Dark Horse postavili mimozemského lovce predátora a vetřelce, byla kolem toho docela velká očekávání. Předchozí sólové omnibusy se docela povedly, něco málo bylo navíc známo i z českého komiksového magazínu Crew (tehdy ještě bez přídomku „na kvadrát“) a především každého zajímalo, zda si obě monstra vylepší reputaci po – jemně řečeno – ne úplně povedených filmech.

Ovšem výsledek nakonec nebyl tak dobrý, jak se dalo čekat. Komiks poměrně  slušně bodoval kratšími příběhy, ovšem ty zásadní… tam byl kámen úrazu. I když se tvůrci ostentativně neopičili po filmech, podlehli mylné představě, že dokáží vytvořit pozadí predátoří kultury tak, že bude stejně fascinující jako z filmových náznaků. Což se bohužel nestalo. Ale potenciál cítit byl.

Rozervat hrudníček? Vytrhnout lebčičku?

Vetřelčí a predátoří filmy jsou legendy a do značné míry těží  z toho, že moc nevysvětlují. Především série započatá Ridleym Scottem staví na propracovaných režisérských vizích a schopnosti tvůrců vybrat zajímavé prostředí a motivace postav. V komiksu bohužel jejich příběhy dostali na starost lidé, kteří možná dovedou vyprávět měsíc co měsíc v podstatě ten samý příběh, natahovat už beztak natažené a dělat to poctivě a vlastně i zábavně, ale prostě: génius mezi nimi nebyl ani jeden.

Leccos by se dalo zachránit propracovanou kresbou, jenže z tohoto hlediska se dočkáme jen občasných záblesků u Vetřelců. Výsledkem tedy byly komiksy sice epičtější a rozmáchlejší než filmy, ale jinak se jednalo o pouhé uctivé následovníky vzorů. První prolnutí obou světů si pak jen osahávalo terén a drželo se až moc u zdi – to, že nejsou součástí oficiální linie, se dalo nepochybně vytěžit mnohem lépe.

Nejnebezpečnější ze všech druhů

Což evidentně pochopil Chris Claremont, známý především svou prací na X-menech či Wolverinovi. Ve svém takřka tří set stránkovém opusu mávl rukou nad rozvíjením zázemí či původu obou monster a místo toho vymyslel pořádný příběh, který se sice točí především kolem lidí, ale kde si vetřelce i predárota i tak užijeme dosytosti. A jelikož je děj poháněn opravdu především lidmi, dá nám zapomenout na stokrát omílanou tezi, že lidstvo je jen a jen za otloukánka. U Claremonta si svých pět minut slávy užiji všichni a homo sapiens dokazuje, že v soutěži o největšího parchanta galaxie nechce být jen do počtu.

Ano, i zde se objeví jasné reminiscence na filmová dobrodružství  obou krasavců, ale jsou to jen epizody ve zběsilém sledu zvratů a odhalení a podrazů. Pořád se sice pohybujeme na poli krvavě zábavného komiksu, ale o to je cenější, že Claremont pochopil základní pravdu: nemusí se nic vysvětlovat, potřebujeme jen záminku pro to, nechat monstra konat.

Pak se odpustí hodně – od absence myšlenek (které v podobném typu komiksů stejně nikdo nečeká) až po nepříliš fungující logiku řešení a návaznosti scén v závěru (chápu, že většina věcí se v komiksu děje mimo rámeček, ale tady se to místy přehání). Bonusem pro komiksové fanoušky pak je i čistě soukromý žertík autorů odkazující nejen na závěr filmu Predátor 2, kde je naznačen predátoří lov na vetřelce, ale i na Claremontovu tvorbu. Na trofejní stěně predátora totiž nalezneme několik členů komiksové stáje Marvel (s. 111).

Svérázy mimozemského lovu

Hlavní tahák knihy je tentokrát tedy opravdu povedený a některých jeho obrazů je skoro až škoda (predátorka ve westernovém ladění, šermířská anabáze). Ale ani nezbytné kratší příběhy to nezkazí. Mimochodem, nalezneme mezi nimi i ty staré známé z Crwe (Štvanice a Levákova pomsta). Vždy se jedná o zábavné jednohubky, které jsou někdy mile odlehčené (Kořist a vlastně i Levákova pomsta), jindy zase depresivní (Neústupní).

Vždy jsou však vystavěny okolo zcela jasné situace a dočkáme se poctivé akce. A také moderněji vyhlížející kresby – což nemusí nutně znamenat lepší. Pravdou však je, že některé kompozice opravdu vyniknou. Že by se však některý příběh pokusil založit svůj účinek na estetickém působení obou monster, to se zatím říct nedá. Škoda. Ale důležité je, že tento omnibus si konečně naplno užívá možností postavit proti sobě naše mimozemské oblíbence a nedělat si starosti s nějakým hlubším propracováním pozadí, na které není ani místo, ani chuť a především ne lidi. Případ Chrise Claremonta ukazuje, že crossover snese i relativně velké vybočení z kánonu a paradoxně se může dostat podstatě věci mnohem blíž.

Stručně  a jasně, celá základní myšlenka tohoto komiksového dílka je vyjádřena starým dobrým „co kdyby“? Je tedy jen dobře, že se tím Claremont řídil a neohlížel se na ufňukané: to by vetřelec/predátor neudělal. A uvést na scénu dokonce predátorku hledající své potomky?! Prostě tu situaci nastavil a je jen na nás, zda jeho vizi přijmeme, mě osobně se například líbí. Ostatně, že je to dobrá cesta, to dokazuje i poslední příběh knihy Připoután k životu a smrti. Setkáme se v něm pouze s jedním predátorem a jedním vetřelcem, tentokrát žádní lidé. A dokonce ani poznámky o predátoří kultuře zde neruší. Jen o to víc vynikne osudovost okamžiku (a nic jiného ani nečekejte, jsme hozeni přímo do středu dění), v němž se zraněný lovec chystá dorazit kořist, s kterou si je možná – pouze možná – bližší než čekal.

Predátor je zde opravdu vznešený lovec a vetřelec opravdu dokonalá smrt bez výčitek či strachu. Jejich setkání je nejen uspokojivě akční, ale především děsivé a lidí k tomu netřeba. Prostě nejlepší možné pozvání k dalšímu svazku. Budeme se těšit.